Filip Nerad: Běloruská krize – příležitost pro EU ukázat svůj geopolitický význam

26. srpen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Protesty v Bělorusku

Krize v Bělorusku není krizí geopolitickou, zdůrazňují nejvyšší představitelé Evropské unie i členských států. Chtějí tím dát najevo, že její řešení musí vzejít výhradně zevnitř této země.

Posloucháte rádi komentáře a glosy? Všechny najdete na stránkách mujRozhlas.cz

To z národního dialogu mezi vládou na jedné straně a opozicí, spolu s nespokojenými Bělorusy v ulicích, na straně druhé. Její rozuzlení pomocí zásahu zvenčí, zejména možné vojenské intervence Ruska, Unie rozhodně odmítá. Stejně jako to, že by se sama chtěla do vnitřního vývoje sousedící post-sovětské republiky vměšovat.

Čtěte také

I když se 27 států snaží zdůrazňovat národní charakter běloruské krize, pro ně samotné geopolitický význam má. Je příležitostí ukázat svou geopolitickou relevanci. Tedy, že může hrát ústřední roli v mezinárodněpolitickém dění. To je totiž něco, co se Unii dlouhodobě nedaří.

Když do funkce nastoupila současná Evropská komise Ursuly von der Leyenové, prohlásila se komisí geopolitickou. Chtěla se tak odlišit od své předchůdkyně, vedené Jeanem-Claudem Junckerem, která se označovala za komisi politickou. Taky výrazně promlouvala do politických procesů uvnitř Unie – a to ne vždy ku prospěchu věci.

Komise von der Leyenové od těchto ambic – alespoň prvoplánově – ustoupila. Za cíl si vytkla posunout Unii na úroveň respektovaného a vlivného globálního hráče.

Druhé housle

Evropská unie sice sedí u důležitých jednacích stolů, a zapojuje se do řešení velkých krizí, její vliv se ale většinou nakonec omezí na finanční působení.

Politicky její váha zůstává ve stínu velmocí typu Spojených států, Ruska nebo Číny. Pokud jde o ozbrojený konflikt, je unijní „bezmoc“ patrná ještě markantněji. Naposledy při turecké ofenzivě na severu Sýrie na podzim loňského roku.

Čtěte také

I to je bezpochyby jeden z důvodů, proč se Unie snaží předejít ozbrojené eskalaci krize v Bělorusku. Kromě fatálních dopadů na životy a zdraví Bělorusů, si je dobře vědoma, že při takovém vyhrocení situace by do ní fakticky neměla jak promluvit. Vyjma hrozeb dalšími sankcemi proti případným agresorům (ale jejich efekt je ale spíše symbolický než reálný).

V případě ekonomických sankcí by byl dopad citelnější. Ani ty ale nedonutily např. Rusko k navrácení protiprávně anektovaného ukrajinského Krymu, ani ke smírnému ukončení konfliktu na východě Ukrajiny.

Příznačné je, že mezi stranami, které o to usilují, figuruje Unie jenom prostřednictvím Francie a Německa, jako členů tzv. normandské čtyřky. Sama přímo ne.

Čtěte také

V běloruské krizi vycítila Unie (pod tlakem svých členů z Východu) šanci sehrát význačnější part. Postavila se na obranu demokratických principů a základních svobod. A taky podpořila ty, kteří se těchto fundamentálních hodnot v Bělorusku domáhají i pod hrozbou tvrdé persekuce.

To není nic nového; tento hodnotový přístup má evropský blok zakódovaný ve svých základech, a na podporu odpůrců útlaku vystupovala Unie v minulosti i v dalších částech světa.

Co ale překvapivé je, s jakou rychlostí a razancí to v běloruském případě udělala. Aby se 27 členských států po pěti dnech od podle nich zfalšovaných prezidentských voleb, a prvních zákroků proti demonstrantům, dohodlo na uvalení sankcí proti představitelům tamního režimu. To je věc nevídaná.

Prakticky vzápětí následovalo mimořádné jednání evropských lídrů, které ostrou linii potvrdilo. Aby se unijní premiéři a prezidenti sešli uprostřed srpna, i když jen prostřednictvím videokonference, je také zcela výjimečné.

To vše jen dokazuje, jakou důležitost vyřešení situace v Bělorusku Unie přikládá. Evidentně se tím snaží předejít možnému opakování ukrajinského scénáře z roku 2014.

Jestli si v případě Běloruska udrží dosavadní rozhodný přístup, a bude schopná rychle dotáhnout do konce uvalení sankcí na všechny odpovědné činitele tamního režimu, to se teprve ukáže.

Filip Nerad

Pokud by svou politikou dokázala přesvědčit prezidenta Alexandra Lukašenka k dialogu s opozicí, nebo dokonce k souhlasu s demokratizačními reformami, připsala by si tím výrazný diplomatický úspěch, který by jí dodal potřebné mezinárodní sebevědomí. Jinak na ni v geopolitickém orchestru dál čekají jen druhé housle.

Autor je analytik Českého rozhlasu

autor: Filip Nerad
Spustit audio