Filharmonické podivnosti

Jádrem dlouhodobých problémů se přitom zdály být finanční otázky a předáci orchestru také vždy připomínali, oč mají jejich zahraniční kolegové lepší podmínky. To se nedalo popřít, ale větší díl peněz stát prostřednictvím zřizovatele, tedy ministerstva kultury, neměl k dispozici, pokud by nechtěl neúměrně zvýhodnit filharmoniky před například členy rovněž ze státního rozpočtu financovaného Národního divadla a podobně. A peníze hrály roli také při možnostech angažovat coby šéfdirigenta některou zářivou světovou hvězdu. Předminulý ředitel Riedlbauch, za jehož zhruba osmileté éry se situace aspoň navenek uklidnila, nakonec také odcházel kvůli financím, když orchestr trval na podílu za nahrávky, které pořizoval v rámci pracovní smlouvy. Filharmonie odmítala další natáčení a teprve Riedlbauchův nástupce Vladimir Darjanin nalezl cestu jak hráče uspokojit, čímž zřejmě položil základ k více než dobrým vzájemným vztahům. Zároveň ale vzbuzoval rozpaky. Krátce po nástupu do funkce se totiž rozhodl odvolat kurátora Galerie Rudolfinum Petra Nedomu, který z galerie vybudoval ojedinělou prestižní instituci, zastiňující aktivity Národní galerie. Kulturní veřejnost se ozvala silným hlasem a Darjanin, jenž nedokázal jasně říci, proč by měl respektovaný Nedoma odejít, nakonec odvolání odložil a mezitím se našlo úlevné řešení, když Galerie Rudolfinum přešla pod sousední Umělecko-průmyslové muzeum. Rovněž bez udání důvodů odvolal ředitel muzikologa Petra Kadlece, který byl duší mimořádného a úspěšného projektu koncertů pro studenty.

Darjanin do funkce nastupoval s projevy o tom, jak bude teď všechno jinak a mnohem zářivější, ale vidět to nebylo. I když je pravda, že program Filharmonie byl minimálně na dva roky byl hotov před ředitelovým nástupem. Často přetřásané pak bylo to, že Darjanin neukončil soukromé aktivity, které se přitom jevily vzhledem k jeho funkci coby jasný střet zájmů - je totiž intendantem festivalu Dvořákova Praha, který se mimo jiné koná na filharmonické půdě. Darjanin opakovaně přitom říkal, že mu směšný plat ředitele neumožňuje vzdát se podnikání, což je asi lépe ponechat bez komentáře.

Když se stal ministrem kultury ve Fischerově vládě Václav Riedlbauch, mohl si leckdo klást otázku, jak se ke svému nástupci ve Filharmonii postaví. Zpočátku se zdálo, že ministr do chodu orchestru raději zasahovat nebude, ale nakonec se tak stalo a přesnější důvody k tomu, že byl Darjanin nikoliv překvapivě minulý týden odvolán, ještě vlastně nevíme. Ministr jen říká, že ředitel nemá předpoklady k vedení takové instituce a mezi řádky se dalo číst, že podle něho Darjanin považuje Českou filharmonii za téměř svůj soukromý podnik, financovaný ovšem státem. Válka se zřejmě vedla delší dobu a Darjanin se asi také snažil nalézt nepořádky v hospodářství za Riedlbauchova období. Ministerstvo přitom Darjaninem zadaný audit označilo nepřímo za nerelevantní.

Buď jak buď, ředitel padl, což konec konců není nic neobvyklého. Poněkud zvláštní je ovšem reakce Filharmonie, která přišla na pódium abonentního koncertu před necelým týdnem bez instrumentů a zkoprnělému publiku přečetla prohlášení, ve kterém je ministrovo rozhodnutí přirovnáváno k praxi 50. let. Následně pak orchestr podal na ministra trestní oznámení. V protestech hodlá pokračovat, byť by se neměly týkat blízkých koncertů Pražského jara. Pokud se ovšem hráči domnívají, že Riedlbauch vezme odvolání zpátky, anebo že se Darjanina zastane premiér Fischer, kterého se Filharmonie dovolává co arbitra ve sporu, podle všeho se mýlí. A už nyní mají proti sobě značnou část hudební veřejnost. Ta sice může případně připustit, že jde o spor protichůdných osobností, ale těžko přijme, aby orchestr defakto stávkoval za ředitele, který zatím vyvolával jen smíšené dojmy.

Dojmy jsou ovšem jen pocity a možná opravdu nebyl ministr k řediteli zcela spravedlivý. Nám nezbývá než počkat, čím Riedlbauchův úřad odvolání zdůvodní. Že na to nečeká Česká filharmonie, operující například tím, že Darjaninův odchod ohrozil řadu chystaných projektů, k čemuž ale přece nemůže být žádný důvod, neboť jde jistě o záležitosti podložené řádnými smlouvami, je přinejmenším podivné. A to, že si orchestr vlastně vzal návštěvníky koncertu coby rukojmí svého druhu, je podivné stejně tak. I pokud by měl náhodou pravdu na své straně. Čemuž ovšem řada lidí z hudebního světa příliš nevěří.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.