Ficovi je to snad jedno...
Současná média jsou často obviňována z plytkosti, povrchnosti a zkratek, které tak zjednodušují, že snad až lžou. Není to obvinění úplně liché.
I novináři jsou jen lidé a jistě se mezi nimi najdou lemplové, kteří si nedají práci s ověřováním informací a pečlivým zvažováním soudů, jen přeberou nálepky vyčtené jinde. Pak je zde globální posedlost produktivitou, která i média nutí k překotné rychlosti se všemi z toho plynoucími důsledky. A v neposlední řadě jsou soukromé mediální produkty v první řadě zbožím, které se musí prodat v co největším množství: zveličující titulky pak mívají přednost před hluboce plastickým popisem skutečnosti. To vše může být pravda. Nicméně to nemusí znamenat tragédii.
Obecně vzato, zkratky mohou ulehčovat komunikaci, což je snad i jejich pravý účel, a přitom nám nemusejí brát prostor pro svobodný výklad jejich obsahu. Když nazveme estébákem někoho, kdo byl agentem nebo pracovníkem StB, pak si toho člověka můžete velice rychle zařadit. Je přitom vaše věc, zda se stanete jeho obdivovatelem nebo se vám zhnusí, případně vám může být ukraden. To je svoboda konzumenta zkratky. Ale ani její objekt není jen bezmocným nositelem nálepky.
Vyrobil si sám, když podepsal jakýsi závazek. A má možnost svůj obraz doplnit nebo doladit tím, jak se k tomuto momentu staví, jak ho dnes vysvětluje a jak se vůbec ve svém životě chová. Pokud si pak ve svobodné a pluralitní společnosti někdo stěžuje na mediální zkratky, může na tom šprochu býti pravdy trochu, ale u veřejně činných osobností jde častěji spíše o snahu vyvlíknout se z vlastní zodpovědnosti za svůj obraz v zrcadle.
Připomeňme si obrazy bývalého slovenského premiéra Mikuláše Dzurindy a jeho nástupce Roberta Fica. Předešlé čtyři roky nebyl život na Slovensku až tak růžový a nadějíplný, jak by se mohlo zdát z novinových článků v zahraničí, a v následujících letech snad nemusí být úpadek zdaleka tak hrozný, jak straší média dnes. To lze připustit. Nicméně pravdou je i to, že Dzurinda a Fico reprezentují různé postoje a různé hodnoty, na něž pak logicky navazují různá očekávání dalšího vývoje.
To, že se Dzurindovi před čtyřmi lety povedlo na Slovensku vytvořit pravicovou nenacionalistickou vládu, možná bylo tak trochu dílem náhody. Ale jak se říká, náhoda přeje připraveným. A to Dzurinda byl. Že se pak stal reformátorskou hvězdou postkomunistické Evropy, náhoda už nebyla. Média o něm zprostředkovala světu jen takový obraz, jaký jim nabízel. Jak slovy, tak skutky. Nebo spíše obojím, protože jeho sliby nebyly zdaleka tak zajímavé, jako posléze přijímané zákony. Ale že zase ne všechny protikorupční zákony byly beze zbytku naplněny, to pozornosti také neunikalo.
I Dzurindův nástupce Fico si svůj obraz určuje sám. Byl to on, kdo si vybral jako partnera pro vládnutí Jána Slotu. Slota si zase sám vybral své projevy, od nichž se nejen neumí distancovat, ale které spíše potvrzuje. Ukázkovým příkladem je jeho nedávné interview pro Lidové noviny, kde omlouvá svá slova o nasedání do tanků a srovnání Budapešti se zemí. "Jednak jsem byl opilý, pak jsem to říkal na stranickém mítinku a za třetí to bylo řečeno v kontextu, co bychom dělali, kdybychom byli napadení," říká v Lidovkách šéf vládní Slovenské národní strany.
Omluva opilostí ale těžko uhladí drsný projev. Je to vlastně ještě horší, protože jeho výrok lze přeložit takto: my se na svých stranických mítincích opíjíme, pak podléháme paranoidním představám a pak plánujeme, jak realizovat reakce na své vlastní bludy. Dodejme už jen, že již střízlivý Slota se pak v rozhovoru pro Lidové noviny přihlásil k boji proti těm představitelům Strany maďarské koalice, kteří prý jako menšina utlačují majoritní národ na jeho výsostném území Slovenské republiky. A nakonec v souvislosti s narážkou na odsun či vyhnání sudetských Němců po II. světové válce své názory shrnul větou, že Čechům závidí.
Není divu, že vláda v Budapešti byla šokována a maďarská ministryně zahraničí Kinga Gönczová se u svého rezortního kolegy v Bratislavě Jána Kubiše domáhala naplnění nedávného slibu, že "v oprávněném případě" nebude mít problém označit protimaďarská prohlášení a výroky urážející menšiny za odporující vládnímu programu. Dnes se ale zdá, jakoby s tím Kubiš přece jen problém měl. Slotova vyjádření šéf slovenské diplomacie četl, ale dopis maďarské ministryně podle něj prý také dotváří situaci, na kterou bude reagovat.
Ani premiér Fico,který sliboval standardní proevropskou vládu, si ze svého koaličního partnera hlavu nedělá. Nad reakcí maďarské diplomacie mávl rukou se slovy: takových dopisů chodí po světě... A tak Robertu Ficovi reálně hrozí, že kromě summitů Evropské unie, kam jsou standardně zváni premiéři členských zemí, se v Evropě moc po návštěvách nenaběhá. Zatím to nemuselo vypadat že není zván a není vítán, protože léto je obdobím útlumu. S výmluvou na dovolené mohli sousedé a spojenci opatrně zpovzdálí pozorovat, co se z nové slovenské vlády vylíhne. Jenže se líhnou další Slotovy projevy a jak říká bývalý slovenský vicepremiér, představitel Strany maďarské koalice Pál Csáky, dokud bude v Bratislavě panovat současná vládní koalice a dokud se na Slovensku najde ještě alespoň půl litru borovičky, bude o takové excesy nadále postaráno.
Nejhorší pak na Robertu Ficovi je, že nevidí a neslyší ani odmítavé reakce bratrských socialistických stran, ani nesouhlas vlastního prezidenta Gašparoviče, a že mu je snad jedno, jaká mediální zkratka se po pár letech pochval opět přilepí na jeho zemi.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci "http://rozhlas.cz/cro6/audio/"
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.