Festival paradoxů

Kupříkladu - sociální demokraté musí mít od loňského roku předsedu KDU-ČSL Miroslava Kalouska velmi neradi, neboť on byl tahounem smrtící kampaně, která smetla premiéra Grosse. Paradox první - Gross byl šéfem vlády, ve které seděli lidovci. Je ovšem otázkou, zda Kalouska nesnášel také Jiří Paroubek, neboť by se bez něho těžko stal sám předsedou ministerského kabinetu a následně pak i strany. Což je paradox druhý.

Kalousek proslul protikomunistickou rétorikou, a to bylo mimochodem takřka jediné, čím připomínal klasického lidoveckého politika. Ve čtvrtek ale vlezl komunistům takříkajíc do chomoutu, když chtěl spolutvořit dvoubarevnou koalici s ČSSD za podpory KSČM. Čili paradox minimálně třetí, ale hned také čtvrtý: neboť nejen že by se Kalousek komunistům vydal na milost a nemilost, ale ještě by je Paroubkovi pomohl přitáhnout nejblíže moci od listopadu 1989. Paroubek, jak už jsme řekli, sice Kalouskovi nepřímo vděčil za svůj post, ale musel vědět, že předsedy a vlastně všech lidovců má jeho strana právě dost. Přesto byl s nimi ochoten uzavřít dohodu. To je chtěj nechtěj paradox pátý, ve kterém se skrývají ještě různé drobnosti: kdyby totiž po čase lidovci pochopili, že jsou v pasti a vycouvali by z ní, Paroubek by byl stále vítězem, neboť by jen doplnil kabinet místo ministrů KDU o své lidi a pokračoval v tiché dohodě s komunisty do konce volebního období. Sto hlasů ve sněmovně ODS, Zelených a Lidovců by k vyslovení nedůvěry vládě nestačilo.

Kdybychom připustili, že je Paroubek strategický génius, pak bychom si mohli myslet, že ve čtvrtek nastražil sociálními demokraty nenáviděnému Kalouskovi lest, do níž vládychtivý lidovecký šéf beznadějně upadl, neboť jej vzápětí smetla vlastní strana. To by byl, pokud dobře počítáme, paradox šestý. A co je zvlášť pikantním sedmým paradoxem: ve skutečnosti dal zřejmě neúmyslně Jiří Paroubek lidovecké straně, často osočované z hadovité bezpáteřnosti, šanci, aby se v příslovečné "hvězdné hodině" zachovala naopak příkladně morálně, když Kalouska s jeho koaličním nápadem bez váhání poslala do politického výminku.

Ale teď už vážně. Právě Kalouskova vynucená rezignace je na událostech konce týdne samozřejmě tím nejpodstatnějším. Muž, který jakoby podlehl vlastnímu šarmu obratného vyjednavače, učinil cosi, o čem sice musel vědět, že je hodně riskantní, ale nejspíš věřil v úspěch a v to, že mu spolustraníci ještě poděkují, jak je pěkně udržel ve vládě, posílen dozajista o pár ministerstev a se sliby prosadit některá zásadní křesťanská témata, například léta odkládanou smlouvu s Vatikánem.

Regionální buňky strany ho ale vyvedly z omylu v řádu pouhých hodin. Než mít navždy cejch těch, kteří pustili komunisty k veslům, raději zůstat v opozici, rozhodly se. A nepochybně to bylo správné a to v širším smyslu. Po té, co si občané zvykli na bezskrupulózní manýry české politiky, symbolizované především někdejší opoziční smlouvou, se náhle před onou mocenskou účelovostí vynořila překvapivá bariéra, ukazující, že přece jen tak úplně všechno nejde činit beztrestně. To je poznatek veskrze pozitivní, a možná právě o to významnější, že přišel z lůna strany, od níž by se to nejméně čekalo.

Mirek Topolánek říká, že je Kalouskův krach první prohrou Jiřího Paroubka. Tomu by se nejspíš dalo přikývnout. Pod vlivem páteční vzpoury lidovců proti velepragmatickému šéfovi by totiž nyní mohla pravo-zelená stovka povstat z popela a udržet jednotu, po níž takřka zoufale volal poslední týdny jediný vysoký politik - předseda zelených Martin Bursík. Pokud by k tomu došlo, pak by Paroubek už v sedle neseděl moc pevně, neboť ani on by neměl šanci získat pro svou vládu důvěru ve sněmovně a předčasné volby, patrně už příští rok, by se staly nevyhnutelnými.

Nicméně nemůže Topolánkova "stovka" svého až doposud velmi tvrdého soupeře podceňovat. Jeho chuť zůstat ve Strakově akademii je ohromná a schopnost manévrovat rovněž. Ještě pořád se kupříkladu může pokoušet nahlodávat některé jedince od Zelených či odjinud. I když se po lekci od oblastních sdružení křesťanských demokratů Paroubkův manévrovací prostor viditelně zúžil.

Zcela na závěr ocitujme sobotní výrok prezidenta Václava Klause: "Já nemám zas až tak smrtící odsudky například pro dosavadního předsedu KDU-ČSL Miroslava Kalouska. Jeden úkrok byl tam, on zkusil úkrok jiný." Češi starších ročníků, kteří se naučili v totalitních desetiletích číst bravurně mezi řádky, by si mohli myslet, že hlavě státu představa kabinetu ČSSD-KDU-ČSL s podporou KSČM tak úplně nebyla cizí. Což by - abychom se vrátili k úvodní hře - byl ovšem další a parádní paradox, neboť by v tom případě zůstala mimo strana, kterou Václav Klaus založil a přes deset let vedl, jejímž je stále četným předsedou a která - a to jen tak na okraj - vyhrála v červnu volby. Takže ve skutečnosti by asi bylo na místě interpretovat prezidentův výrok jako určitou lítost nad pádem Kalouska, ke kterému měl z lidoveckého vedení za dlouhé roky zřejmě nejblíže. Rozhodně blíž než k Josefu Luxovi a Cyrilu Svobodovi.