Felix Edmundovič Dzeržinskij – architekt rudého teroru

7. listopad 2013
Felix Edmundovič Dzeržinskij se Stalinem v srpnu 1924

„Na Rusa, který dostane do rukou moc, bych si dal mimořádný pozor,“ psal Gorkij. „Ještě nedávno byl otrok, a když dostane příležitost vládnout svému sousedu, nebude znát míru v krutosti.“ Bylo tomu přesně tak.

Léta 1918 až 1922 bývají v dějinách sovětského Ruska nazývána obdobím rudého teroru. Výstižněji to charakterizovat nejde. Na dokreslení dvě ukázky. Ta první z podzimu 1918. Bylo krátce po atentátu na Lenina a předsedu petrohradské tajné policie Moiseje Urického.

Noviny nabádaly obyvatelstvo k pogromům těmito slovy: „Bez slitování a bez výhrad budeme vraždit naše nepřátele po stovkách, třeba po tisících, utopíme je ve vlastní krvi. Za krev Leninovu a Urického ať teče krev buržoazie - víc krve, nechť jsou jí celé potoky.“ Druhá ukázka je ze stejného období. Úředník komisariátu spravedlnosti (a později v roce 1936 jeho šéf) Krylenko to vyjádřil ještě přesněji: „Musíme popravovat nejenom viníky. Popravy nevinných udělají na široké masy ještě větší dojem.“

Člověkem, který se ani nenamáhal stát v pozadí a naopak byl hrdým architektem rudého teroru, Leninovým mužem na špinavou práci, byl od prosince 1917 do července 1926 Felix Edmundovič Dzeržinskij, předseda Čeky. VČK byla zkratka pro Všeruskou mimořádnou komisi pro boj s kontrarevolucí a sabotáží. Šlo o první pojmenování toho, co si lze představit jako tajnou policii, předchůdkyni NKVD a KGB.

Původním jménem Dzierżyński pocházel z rodiny polské šlechty a na gymnáziu se přidal k levici. Carská policie levičáky vytrvale pronásledovala. Vězení, vyhnanství, vězení – to vše se opakovalo a paradoxně to stoupence levice posouvalo do kategorie fanatiků. K nim patřil i mladý Felix. Jako chlapec snil o kariéře kněze a řeholníka, později si jen místo víry v Boha dosadil víru v ideologii

25letý Felix Dzeržinskij na policejní fotografii z roku 1902

Léta věznění, mučení a vyhnanství ho zocelila a udělala mu přátele mezi špičkami pozdější bolševické strany. Když se v prosinci 1917 rozhodovalo, komu bolševici svěří vedení mimořádné komise, jejímž úkolem měla být ochrana revoluce, prošlo Dzeržinského jméno bez jediné námitky. A Dzeržinský se nadšeně pustil do práce.

Felix Edmundovič Dzeržinskij – portrét velitele Čeky ze září 1918

„Lenin vždy akceptoval použití teroru na obranu revoluce,“ píše Orlando Figes v knížce Lidská tragedie s podtitulem Ruská revoluce 1891-1924: „Byl pochopitelně opatrný a na veřejnosti si od teroru udržoval odstup – to jiní podepisovali rozsudky smrti –, což podporovalo mýtus o hodném a laskavém Leninovi, který nemá se zločiny nic společného. Ale za scénou byl Lenin skalním obhájcem teroru. Když v říjnu 1917 přijal II. sjezd usnesení, předložené Kameněvem, o zrušení trestu smrti, Lenin na zasedání nebyl; když se to doslechl, vybuchl vzteky: – Pitomost, copak můžete dělat revoluci bez popravčích čet? Jaké jsou jiné prostředky represe? Vězení? Kdo za občanské války bere něco podobného vážně?“

A tak se političtí odpůrci popravovali ve velkém. Čeka pod Dzeržinského vedením řádila jako pominutá. Míra brutalit neznala mezí a v mnohém daleko překročila surovosti, páchané předtím carskou policií. Čekisté vařili své odpůrce zaživa, zaživa je řezali pilou, roztloukali jim lebky, nechávali je zamrznout v sudech s vodou nebo do nich zatloukali hřeby. To vše ve jménu komunistické ideologie a s vírou, že touto cestou lze dosáhnout spravedlivého řádu.

Čtěte také

V roce 1922 zaniká Čeka, její nástupkyní je GPU, Státní politická správa. Také forma boje proti vnitřnímu nepříteli se mění - byl to právě Dzeržinskij, kdo objednal u sovětské vlády Solověcké ostrovy pro zřízení prvního koncentračního tábora. Položil tak základ toho, co později vešlo v povědomí jako Gulag, jakkoli hrůzný význam a rozměr to dostalo až za jeho nástupců.

Spustit audio
autor: David Hertl