Favorit papežem

Byli jsme tedy svědky výjimky z historického pravidla, a kardinálové se navíc na favorizovaném kandidátovi shodli rychleji, než se čekalo. Soudí se, že důvodem byla jejich odpovědnost vůči instituci, totiž snaha předejít případným spekulacím o rozkolu v církvi. Historická zkušenost Vatikánu s nevděčnou pozicí favoritů má ovšem, zdá se, univerzální platnost. Například se ukazuje, že kdo přichází jako favorit na valnou hromadu Českomoravského fotbalového svazu, odchází poučen, že tento nepotřebuje ani favorita, ani outsidera, protože vlastně nepotřebuje předsedu. Anebo si povšimněme, že kdo na koaliční jednání přichází jako premiér, záhy zjišťuje, že mu bude lépe tam, odkud přišel. Z mnoha jmen, která se logicky nabízela, nakonec vítězí někdo, s kým se nepočítalo ani ve snu.

Abychom porozuměli, je třeba se vrátit ke konkláve. Kardinálové k volbě přistupují ve víře, že Bůh už svého zástupce zvolil, a na nich je pouze boží plán rozeznat a uskutečnit. V případě našeho fotbalového svazu či staronové vládní koalice ovšem o vlivu hlasu shůry nemůže být ani řeči, nebereme-li tedy v potaz přísloví o tom, že "Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí". Ať už je to jakkoli, heslem dneška zdá se být kontinuita. V případě Vatikánu volba blízkého spolupracovníka Jana Pavla II. ničemu neublíží. V případě těch našich zmíněných institucí ovšem sázka na kontinuitu sotva něčemu prospěje.