Evropa nás potřebuje

To vyplynulo z neformální snídaně hrstky novinářů s někdejším předsedou EP Enriquem Baronem Crespem, dále se spoluzakladatelem Centra evropské politiky a předním analytikem makroekonomických a politických trendů v EU Johnem Palmerem, s tajemníkem Sarkozyho UMP pro evropské záležitosti Olivierem Ubédou a s Andrewem Duffem, který zastupuje britské liberály v řadě evropských institucí. Ti všichni přijeli na pozvání asociace Evropské hodnoty, aby v Praze po dva dny diskutovali o tom, jak odstranit demokratický deficit v EU. To je teď důležitější než kdy jindy i z praktického hlediska, protože se blíží volby do EP a bylo by nutné do té doby ratifikovat Lisabonskou smlouvu, která reformuje mimo jiné i jejich pravidla. V rozhovoru s novináři se proto točila řeč především kolem váhavého českého přístupu k Lisabonské smlouvě, který může negativně ovlivnit celé české předsednictví. Zahraniční hosté nezastírali, že Česko bude mít tak jako tak velice obtížnou pozici kvůli finanční krizi, která bude zaměstnávat EU a tudíž i každé další předsednictví údajně ještě dobrých deset let. ČR má ale také vnitřní problémy s vlastní stabilitou, způsobené viditelnými třenicemi mezi zdejším prezidentem a premiérem. Zahraniční hosté se bez výjimky shodli na tom, že evropská veřejnost vůbec nediferencuje, z jakých pozic je proti Lisabonské smlouvě irský vůdce hnutí Libertas Ganley, který zaplatil v tamním referendu negativní kampaň, a proč je proti český prezident Václav Klaus, který se s ním coby "evropský disident" veřejně solidarizoval. Pro občany v Evropě symbolizují oba jasnou negaci všeho, co by mohlo vést ke zlepšení funkceschopnosti Evropské unie. Že jsou Klausovy názory v rozporu se stanoviskem české vlády, nikoho neuklidní, právě naopak: od předsednické země Evropa očekává, že dá najevo rozhodný leadership, a k tomu je zapotřebí jednotné vedení. Jakékoli dvojkolejnosti v evropské a zahraniční politice je nutné se vyhnout. Jak to formuloval bývalý předseda EP Crespo, španělský král nebo britská královna si možná také myslí o EU kdoví co, ale nechávají si to pro sebe. Jsou to jejich soukromé názory, které nerozhlašují po světě. Oficiálně by je nenapadlo mluvit jinak, než v souladu se zahraničním směřováním svých vlád. To nemá co dělat se svobodou mínění, ale s odpovědností. Na druhé straně hosté zdůrazňovali snad za každým kritickým slovem, a znělo to až trochu jako zaklínací formulka, že s týmem lidí ve vedoucích funkcích jako je Schwarzenberg, Vondra nebo Svoboda, s reputací státu, který má zažité evropské civilizační hodnoty, a s tradicí země uprostřed Evropy má ČR pořád ještě reálnou šanci dostát odpovědnosti, kterou na ni předsednictví unii klade. Prezidentství je jako orchestrální skladba, kde nejde o to prosadit vlastní zájmy, ale docílit souzvuku. A to nelze, když převažuje nacionální a nikoli evropské myšlení. Anebo pocit, že malá země stejně proti těm velkým nic nezmůže: v dějinách EU je řada konkrétních příkladů, kdy tomu bylo jinak. A nejde jen o Dánsko nebo Lucembursko: i Slovinsko se nedávno svého úkolu zhostilo se ctí. Podle Johna Palmera tady lidé nejspíš vůbec netuší, co všechno je v sázce. Politici by jim to prý měli konečně vysvětlit. Dodat je k tomu třeba, že by si to museli nejdřív sami uvědomovat...

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .