Eva Turnová: Živá duše

Mojí dospělou představou duše bylo puzení. Věřila jsem, že geniální íkváci v africké bushi nakonec díky svým schopnostem skončí vypuzení třeba až v Carnegie Hall. A Hitler zase otrávenej v bunkru.

Eva Turnová: Leave In Silence

Když jsem byla malá, byl ve mně uhnízděný pocit předurčenosti způsobený pravděpodobně čtením pohádek, ve kterých když se někdo moc svobodně rozhodoval, tak dostal kouř.

Nedávno mi spolehlivý zdroj řekl, že na světě je prý jen určitý počet duší, a na některé jednotlivce se nedostalo, což by vysvětlovalo skelný pohled některých operátorů, předváděčů luxů a politiků. Někdo zas duši má a nedotkne se jí ze strachu, že tam není nic.

Proto mám ráda období Dušiček, kdy se rozdíl mezi živými a mrtvými stírá a duše mají pré. Radši bych anglosaský Halloween, divoké usmiřování mrtvých, jejichž duše tu uvízly a ony teď roznáší nemoce a způsobují tornáda. Ale spokojím se se slovanským mumláním u hrobů s chryzantémama.

Jsem mrtvej, nechte mi vzkaz

Sedíme na hřbitovní zídce a kamarád, herec Satinský, klinká nohama.

Já: Někdo duši má a stejně se jí nedotkne ze strachu, že tam není nic.

Eva Turnová: Hemingwayova megaryba na blogu

Můj kamarád, profesor orální historie na univerzitě v Bostonu, mě požádal, abych mu krátce popsala, jak se změnila atmosféra od sametové revoluce.

On: Ono tam ale, děvče, možná není nic. Jako když všechno smažeš a nastane vzácnej stav uvolnění. Což ale v reálu nejde, protože pořád někdo něco říká, zvoněj telefony, na stole ležej složenky a člověk stejně na nic nepřijde, a tak je lepší si dát panáka. Já už si jich bohužel moc nedám.

Já: A jak si ten svůj odchod představuješ?

On: Rozhodně bych nerad, aby někdo v příštím životě strkal mou duši do nějakýho pitomce nebo do pavouka. Ale nerad bych zmizel úplně.

Když zanedlouho nato zemřel, nedalo mi to a vytočila jsem jeho číslo.

Ozvalo se: „Jsem mrtvej, nechte mi vzkaz.“