Eva Turnová: Leave In Silence

A tak jsem se pohybovala po světě s tím, že můžu věci jenom tak korigovat.

Eva Turnová: Hemingwayova megaryba na blogu

Můj kamarád, profesor orální historie na univerzitě v Bostonu, mě požádal, abych mu krátce popsala, jak se změnila atmosféra od sametové revoluce.

Postupně jsem poznala sladkost volby. Zjistila jsem, že svůj osud si vytváříme do velké míry sami, a že často zbytečně žehráme, protože život nás má v zásadě rád a i když se stane něco blbého, je to často proto, aby se nestalo ještě něco blbějšího.

Obzvlášť po konfrontaci s opravdovým koncem, si člověk uvědomí, jak je tahle realita výjimečná. Až umřeme, tak možná dosáhneme věčného klidu, ale rozpustíme se v nekonečno a nebude tam nic z toho, co máme rádi: naše děti, kamarádi, stromy, jemná deka, hudba, ani to, co úplně nemusíme: sousedské večeře, falešné sliby, podvody… ale hlavně tam nebude humor, sorry jako, protože rozpuštěnému egu bez mozku se těžko vtipkuje.

Je zvláštní, že i když člověk tohle všechno tuší, často se sám dobrovolně oklešťuje a nechává ostatní, aby o jeho životě rozhodovali za něj: od psychopatických partnerů, přes politické manipulátory až po šamany, kteří k nám přilétají z Amazonie s kanystry plnými áji a nabízejí rozšíření vědomí.

Odejít po schodech z osidel věže

Stejně mi to někdy uklouzne a nechám se nalákat. A tak jsem si zašla na regresi, že jenom něco dočistím.

Eva Turnová: Jakou emancipaci jsme to nechtěly

Dostala jsem pozvání domů od specialistky na genderové studie kvůli rozhovoru do její práce o hudebnicích.

„Á tady tuším těžkou karmičku, možná i démonka. Mrknem se do vašich minulých životů,“ řekla doporučená paní, spojila mi rukama obě hemisféry, a protože jsem silné médium, hned jsme to rozjely.

„Kde teď vidíte sebe samu?“

„Ve vysoké věži na kraji moře, kolem jsou samé skály.“

„Co cítíte?“

„Hluboký smutek.“

„Je tam kromě vás ještě někdo?“

„Dochází tam jednou za čas nějaký muž.“

„Co tam dělá?“

„Týrá mě.“

„A co s tím?“

„Skočím z okna, nic jiného mi nezbývá.“

„Ale kolem jsou ty skály, můžete se zabít.“

„Já vím, je to tak pade na pade, ale není jiné východisko.“

„Ještě se zeptám. Je zamčeno?“

„Ne, není.“

„Tak proč normálně neodejdete po schodech?“

„Aha, to mě vlastně nenapadlo.“

Odejít po schodech z osidel věže je lepší než skákat, nebo tam věčně vězet.