Eva Turnová: Leave In Silence

12. říjen 2018

Když jsem byla malá, byl ve mně uhnízděný pocit předurčenosti způsobený pravděpodobně čtením pohádek, ve kterých když se někdo moc svobodně rozhodoval, tak dostal kouř.

A tak jsem se pohybovala po světě s tím, že můžu věci jenom tak korigovat.

Postupně jsem poznala sladkost volby. Zjistila jsem, že svůj osud si vytváříme do velké míry sami, a že často zbytečně žehráme, protože život nás má v zásadě rád a i když se stane něco blbého, je to často proto, aby se nestalo ještě něco blbějšího.

Obzvlášť po konfrontaci s opravdovým koncem, si člověk uvědomí, jak je tahle realita výjimečná. Až umřeme, tak možná dosáhneme věčného klidu, ale rozpustíme se v nekonečno a nebude tam nic z toho, co máme rádi: naše děti, kamarádi, stromy, jemná deka, hudba, ani to, co úplně nemusíme: sousedské večeře, falešné sliby, podvody… ale hlavně tam nebude humor, sorry jako, protože rozpuštěnému egu bez mozku se těžko vtipkuje.

Je zvláštní, že i když člověk tohle všechno tuší, často se sám dobrovolně oklešťuje a nechává ostatní, aby o jeho životě rozhodovali za něj: od psychopatických partnerů, přes politické manipulátory až po šamany, kteří k nám přilétají z Amazonie s kanystry plnými áji a nabízejí rozšíření vědomí.

Odejít po schodech z osidel věže

Stejně mi to někdy uklouzne a nechám se nalákat. A tak jsem si zašla na regresi, že jenom něco dočistím.

„Á tady tuším těžkou karmičku, možná i démonka. Mrknem se do vašich minulých životů,“ řekla doporučená paní, spojila mi rukama obě hemisféry, a protože jsem silné médium, hned jsme to rozjely.

„Kde teď vidíte sebe samu?“

„Ve vysoké věži na kraji moře, kolem jsou samé skály.“

„Co cítíte?“

„Hluboký smutek.“

„Je tam kromě vás ještě někdo?“

„Dochází tam jednou za čas nějaký muž.“

„Co tam dělá?“

„Týrá mě.“

„A co s tím?“

„Skočím z okna, nic jiného mi nezbývá.“

„Ale kolem jsou ty skály, můžete se zabít.“

„Já vím, je to tak pade na pade, ale není jiné východisko.“

„Ještě se zeptám. Je zamčeno?“

„Ne, není.“

„Tak proč normálně neodejdete po schodech?“

„Aha, to mě vlastně nenapadlo.“

Odejít po schodech z osidel věže je lepší než skákat, nebo tam věčně vězet.

autor: Eva Turnová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.