Eva Turnová: Qtronik

02760723.jpeg
02760723.jpeg
0:00
/
0:00

Nedávno jsem vyrazila na poštu se dvěma doporučenými dopisy.

Když jsem prošla hlavními dveřmi, viděla jsem houf vyděšených lidí vybíhajících ven do haly, a zase zabíhajících do místnosti s přepážkami.

Předešlý večer jsem shlédla film o teroristovi Breivikovi, a tak jsem se z pudu sebezáchovy vrátila na ulici a přimáčkla tělo do výklenku květinářství, pro případ, že by šlo o útok. Po pár minutách jsem opatrně vykoukla, lidé stále vybíhali, ale nikdo nebyl zraněný, řekla jsem si, že jde možná jen o nějaké cvičení CO.

Zašla jsem do místnosti s přepážkami, kde postávaly desítky lidí a zmateně se rozhlíželi po zdech a potom zase hypnotizovaně hleděli do papírků, které svírali v ruce. Že by orientační běh? 

Stoupla jsem si k okénku. 

„To nemůžete,“ zatáhla mě za rukáv úřednice. 

„Nemůžu stát ve frontě?“ 

„Ne, fronty už nejsou.“

„A kam zmizely?“

„Máme tu ode dneška vyvolávací systém,“ řekla slečna a ukázala směrem k malé mašince umístěné v hale.

Otrok

V hale byla umístěná malá krabička s instrukcemi a digitálními čísly. U ní stály dvě důchodkyně a nesměle ťupkaly na displej, jako na rozžhavenou žehličku.

„Takhle vám nic nevyleze. S čím sem jdete?“ ptám se.

„S dopisem,“ odpoví paní.

„Tak zmáčkněte zaslání zásilky do pěti kusů. Já to mám taky.“

Zmáčkla jsem displej a vylezlo mi číslo 40. Paní udělala totéž hned po mně a vylezlo jí 42. Zajímavé.

Stoupla jsem si do místnosti, občas se podívala na tabuli na zdi a mrkla do papírku.

Ještě nedávno jsem tu stála ve frontě, had se v poslední chvíli rozdělil a lidé plynule přecházeli k okénkům. Občas někdo předběhl a fronta se projevila buď jako oportunistický nebo agresivní útvar.

To všechno je pryč. Začíná mírné drama. Dvě lavičky jsou obsazené a na jednu starší paní jdou mdloby, protože taky stála dlouho v pomyslné frontě, takže už je tu přes hodinu a nemá s sebou nitroglycerín. Přerostlý pankáč vysílá do ticha stížnost, že má číslo 34, které úplně vynechali, a najednou svítí 37.

„Můžete mi to vysvětlit?“ rozkřičí se na pošťačku.

„Ono si TO dělá podle sebe, my TOMU do toho nemůžeme mluvit,“ bezradně krčí ramínky slečna.

„Ale já už jsem tu hodinu,“ křičí panker s obří dírou v uchu.

„Bohužel, nás TO neposlechne.“

„Co je to za systém?“ ptá se jasná Švédka lámanou češtinou.

„Qtronik.“

Ne náhodou připomíná název systému slovo otrok. Rozjíždím svou fantazii. Za chvíli budou krabičky i  na sex, zmáčkneme čudlík a ONO to za nás i zasténá. Pokud ovšem nenastanou silné sluneční erupce a výhozy plazmy, a nedojde k selhání satelitů, všechno řízené centrálně by pak přestalo fungovat, to by byla mela!

Asi za hodinu přicházím na řadu. 

„Tady to doporučeně,“ říkám komisně.  

„A dáme nějaký losík? Třeba Šťastná chvíle?“

„Šťastná chvíle rozhodně ne,“ vymezuju se vůči celé poště.

„A co Velký třesk?“

„Tak teda Velký třesk dvakrát,“ prosím.

Konečně jsem doma.

„Kdes byla s jedním dopisem,“ říká přítel. „Už aby to na tý poště nějak zmodernizovali.“