Eva Turnová: Vtipná kaše

03604961.jpeg
03604961.jpeg
0:00
/
0:00

Je dobré si občas připomenout, že vesmír je plný mrtvé hmoty a náš život je jen takový kosmický přešlap.

Nějakou dobu po narození je nám to ještě docela jasné, ale celkem záhy se zařadíme mezi účastníky Egotripu.

Vždycky když mě zaplaví pocit vlastní důležitosti, zajdu si do vietnamské restaurace Ňam ňam.

Moje místo je pod obrazem s dvěma vietnamskými chlapíky sedícími na břehu moře zády k nám, strávníkům. Objednám si Bún bó, Bun ťá nebo Tra dá a zasněně poslouchám, jak si majitel restaurace, pan Chung, povídá s panem Mohamedem, který má indickou restauraci hned vedle.

Ti dva by si měli vlastně konkurovat, ale místo toho využívají každou volnou chvilku k tomu, že si vyprávějí česky vtipy, zubí se tomu, že máme v očích panenky a v uších bubínky, a pak se hašteří, jestli se řekne hřibí, nebo rybí polévka.

Jsem dítě

Zvukomalebnou rozepři přeruším objednávkou houbového čaje, který pan Chung donese v proutěné ošatce se slovy: „Pozór, v košíku had, otevřít za čtyřicet minut, když dřív, tak on nezemřít, vylézt a vás celá sežrat.“

Někdy jdu zvednout tržbu Mohamedovi vedle do Tandoori, protože ten, kdo vydělá víc, hradí na Vánoce oběma zájezd do Legolandu.

Jednou jsem podcenila nouzový stav svého zbytnělého já a místo do Ňam ňam jsem zašla do nejbližší české restaurace. V nabídce bylo k hlavnímu jídlu dětské za korunu a já zatoužila po krupicové kaši.

„Když si objednám hlavní jídlo, dostanu pak i dětské?“

„Pokud s sebou máte dítě, tak ano.“

„Nemám.“

„Tak nedostanete.“

„A když si dá dítě dětské, dostane pak hlavní?“

„Samozřejmě.“

„V tom případě jsem dítě.“

„Nejste.“

„Jsem, je mi čtrnáct.“

„Tak to dokažte!“

„A jak, když ještě nemám občanku?“

„V tom případě vás musím požádat, abyste opustila náš podnik,“ řekl číšník, odešel a už se nevrátil.

Vtipnou kaši nesnídali, krupicovou nedonesli, a od té doby v Prostřelené krůtě už tržbu nezvedám.