Eva Turnová: Otroci touhy
Vypustila jsem do světa informaci, že prodám sérii svých knih se slevou. Přišla mi zpráva: „Měl bych zájem o ty knihy, ale nechci je.“ „Aha, tak to vám je ani nebudu balit,“ odpovím. „Já bych si je jenom půjčil. Samozřejmě za cenu, jako bych si je koupil. Nebaví mě hromadění věcí.“
K lidem, co nechtějí kupit svůj majetek, chovám respekt. Vzpomínám na babičku, která ze strachu, že bude válka, pořizovala všechno víckrát: tři pračky, tři sady hrnců, dva pletací stroje… Ještě nedávno jsem na chalupě objevila v peřiňáku 20 kilo cukru z roku sedmdesát a zadní místnost v podkroví je z poloviny plná starého skládacího toaleťáku, který moje dcera identifikovala jako rýžový papír na kaligrafii.
Čtěte také
Shánčlivost dnes opět získává na aktuálnosti – všude se šušká, že podzimní lockdown už klepe na dveře, které globalisti zalígrujou a odstřihnou nás od svobody. Zásoby životně důležitých a strategických surovin se dají ještě pochopit.
Víc mě děsí, jak dlouho už vítězí produkt nad duchem. Billboardy by mohly vyprávět o tom, kolik lidí se upnulo na konzum; mají pocit, že je jim všechno šité na míru, voní to a hezky se to blýská.
Marketingoví odborníci najeli na spolehlivý mechanismus: závislý je ochotný vypláznout mnohem víc za to, na čem je závislý, než za to, co potřebuje. Obzvlášť když často ani sám neví, co doopravdy potřebuje. Ještě neskončil jeden díl seriálu a už chceš další, dáš si kentucky chicken a jsi v pasti.
Hodnota věcí je touha, která vždycky skončí dosažením cíle. Jakmile se zmocníme vytoužené věci, přestane nás zajímat a štvanice začne nanovo.
Stehenní kost holčičky
Shodou okolností si pustím film Zvětšenina, která do mé kontemplace pěkně zapadá. Hlavní postava filmu – fotograf – navštíví hudební klub, kde právě hrají legendární The Yardbirds; Jeff Beck nahrazující Erica Claptona rozmlátí svou kytaru a mrští ji do publika. Fotograf zdemolovaný nástroj chytá, cítí se jako king. Když vyjde ven z klubu, podívá se na trofej, znechuceně ji odhodí a odchází domů.
Čtěte také
Já osobně jsem po několikerém stěhování svůj majetek celkem zredukovala. Zbývá pár nevybalených krabic, které se rozhodnu přebrat. Jako první na mě vykoukne zrezlá točna na tvarování pasu mojí mámy, která mi připomíná časy, kdy pro mě máma byla jedinečnou bohyní.
Za točnou jsou zaklíněné minidisky, které není na čem přehrát, ale pamatují založení první kapely, tygří mast je zase od prvního kluka. Přebrat papíry v druhé krabici je ještě větší výzva. Vytáhnu fotku ultrazvuku dcery v prenatálním období, ke které se váže roztomilý dialog:
„Chcete říct pohlaví vašeho dítěte?“ ptá se gynekoložka.
Čtěte také
„Ne, díky, vidím, že je to chlapec, tady má přirození.“
„To je stehenní kost vaší holčičky,“ opraví mě lékařka.
Vracím fotku zpátky. Obsah krabic zůstává po několika hodinách přebírání stejný. Člověk se prostě k některým věcem rád vrací. Jako se vrací k lidem, aby s nimi mohl trávit čas. Jde jenom o jedno a není to dlouhý – nestát se otrokem vlastní touhy.
Autorka je spisovatelka a rockerka
eva@turnova.cz
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
