Eva Turnová: Poslouchat víno
Vyrazila jsem na své autorské čtení a hraní do krásné galerie v Kobylí. Její majitel, pan Jaroslav, je velmi pozoruhodný muž. Má vlastní vinohrad, hraje na housle, zpívá a ve věku, kdy se většina lidí rozmýšlí, jestli vyjde do třetího patra bez výtahu, vylezl na Matterhorn, novozélandský Mount Cook a Kančendžengu. Skoro.
Hned po příjezdu mě mocně objal a nalil mi sklenku sylvánského zeleného, jaké jsem ještě nepila. Během hraní mi odešel aparát, pan Jaroslav hbitě omotal konektor tejpou, jednou rukou ho přidržoval a druhou celé vystoupení natáčel na kameru.
Čtěte také
Tento muž snů mě po skončení pozval ještě s několika dalšími ženami do sklípku. Ochutnávali jsme burčák, bílé i červené víno a on nám vyprávěl, jak ho vyrábí. Na necelém hektaru má šest tisíc keřů.
Víno nesíří, nedoslazuje ani ničím nedochucuje. Hrozny pomele, nechá je osmačtyřicet hodin ležet ve vaně a potom je přečerpá do sudů. Tam víno kvasí na vlastních kvasinkách.
„Největší bohatství je ve slupkách. Já neodkaluju, protože v kalech a kvasinkách je to nejcennější, a kdo stříká chemii, musí pak tohle bohatství vylít. Já to víno prostě jenom poslouchám,“ řekl pan Jaroslav něžně.
Já už jsem v té chvíli poslouchala vlastně hlavně víno.
Po několika skleničkách jsem vyrazila ven na vzduch.
Čtěte také
„Kampak nám utíkáte?“
„Ale, trochu se odkalit.“
Když jsem se vrátila, rozhovor byl v plném proudu.
„Snad jsem o nic nepřišla,“ řekla jsem.
„Ale ne, to už jsou jen takové perličky,“ řekl Jaroslav a pokračoval v přednášce: „No a nám se to prostě vůbec nedařilo naškrobit. Vůbec to nedrželo tvar.“
Přidávat do vína škrob? Jaroslav přece tvrdil, že do něj nepřidává nic.
„A ten škrob dáváte rovnou do vany, nebo do sudů?“ zeptala jsem se nesměle.
„Do vany. Do sudů ne, to bych se tam nedostal vařečkou. Jo, a ještě přidat špetku soli.“
„Cože?!“ vyjekla jsem.
„Jinak by se dělaly žmolky.“
„A necháváte to tam těch osmačtyřicet hodin?“
„Proboha ne, to by nám všechno ztvrdlo!“
„A potom to hned stáčíte?“
„Ne, potom to žehlíme.“
„Žehlíte? A nezničí se tím ty kvasinky?“
„Jaké kvasinky, paní Evo? Vy jste byla dlouho pryč, ale my se teď bavíme o škrobení krojů.“
Nalili jsme si další sklenici, zakrojili trochu klobásy a pak už jsme jen poslouchali víno.
Autorka je spisovatelka a rockerka
eva@turnova.cz
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
