Eva Turnová: Okno, do duše oko
Už dva týdny mám covid, jehož průběh je poznamenaný nečekanými zvraty, jenom ležím, čtu a píšu, což nakonec vlastně není zas tak špatné.
Kamarádi mi přízemním oknem podávají různé lahůdky, které si bohužel bez čichu moc nevychutnám; ale zase se pomalu stávám přeborníkem v detailním zkoumání konzistence játrových knedlíčků a struktury štrúdlů.
Čtěte také
S radostí zjišťuji, kolik mám kolem sebe spřízněných bytostí, o to větším kontrastem je pro mě státem nastolený systém, ve kterém se každý vnímavější člověk už delší dobu cítí jako deprivant. Zvykli jsme si na systém nespoléhat, takže jde stejně nakonec o to, na jakého člověka kde narazíte. Život v Čechách je vlastně takové každodenní dobrodružství.
Večer nemůžu popadnout dech, kamarádka mě prosí, ať si zavolám sanitku.
„To určitě, budou blikat na celou ulici, všichni z baráku vystrčí hlavy z oken, aby zjistili, který nájemník je moribundus, a mně se přitíží.“
„Jestli nezavoláš ty, zavolám já,“ řekne Hanka.
Ok, volám 155.
Žádnej pes, žádnej covid
„Dobrý den, jsem Eva Turnová a mám covid.“
Čtěte také
„To je ale překvapení,“ řekne operátor.
„Jsem astmatik“.
„Jasně, zvládnete se dopravit do nemocnice sama?“
„Proč? Došla vám auta?“
„No nemáme jich zrovna na rozdávání. Je to vážné?“
Rozkašlu se...
„Ok, do půl hodiny buďte připravená.“
Přijede záchranka, vystoupí sympatická dvojice, hlavy nájemníků trčí z oken ven.
Čtěte také
Dojedeme do nemocnice, kde mě posadí na chodbu. Pár metrů ode mě ošetřuje sestra bezdomovci fatálně zanedbané končetiny. Bezdomovec sténá. Celá situace je trochu punk.
„Dám vám injekci, ale neprskejte na mě,“ říká drsná sestra.
„Nebojte, já netopýra nevdechnul,“ utrousí pacient mým směrem.
„Jen nechte bejt, PES už je zase na čtyřce,“ nedá se sestra.
Muž začíná být rozvášněný po injekci: „Měli zatrhnout pejskařům to venčení. My, co spíme pod viaduktem, nemusíme venčit. Žádnej pes, žádnej covid.“
Sestra otočí oči v sloup a ukončí dada konverzaci: „Koukejte se o ty nohy starat, dodržovat pravidla, nebo vám je co? Ufikneme.“
„Tak mi sem ty pravidla napište,“ podává muž sestře papírek s vážkou.
Čtěte také
Za dvě hodiny už jsem v kanclu na kapačkách a přemýšlím o pravidlech. Nálada v Čechách mi připomíná patologickou situaci, kdy by dítě rádo poslechlo rodiče, ale už je nebere vážně, protože jejich pravidla nejsou ani srozumitelná, ani přiměřená, ani spravedlivá. Není divu, že si lidi vytvářejí pravidla vlastní.
Přichází doktor.
„Takže, ohledně kyslíku jste saturovaná, máte astma, stříkejte si kortikoidy, bohužel nemáme lůžko ani sanitku, ale samotnou vás domů nepustím, protože jste infekční. Může si pro vás někdo přijet?“
Chci se zeptat, jestli dotyčného nenakazím, ale doktor snad ví, co říká.
Kamarád mě veze domů, okna jsou zavřená. Byl to vlastně pěknej den, vracím se domů saturovaná.
Autorka je spisovatelka a rockerka
eva@turnova.cz
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
