Eva Turnová: Vzpomínka na Mejlu Hlavsu
Dnes je to přesně dvacet let, kdy jsem přinesla basistovi Plastiků Mejlovi Hlavsovi domů jako dárek vyřezávaného indického slona.
Mejla ležel v posteli, mrknul na svou ženu a řekl svůj poslední vtípek: „Můžeš ho, Jano, dneska držet ty?“ Pátého ledna zemřel. V tomto roce by mu bylo sedmdesát.
Čtěte také
S Mejlou jsem se seznámila, když mi během koncertu s DG 307 na statku Na Cibulce přestalo hrát kombo. Bydlel nedaleko, a tak jsem ho šla požádat o půjčení jeho aparátu. Půl roku nato mi zavolal, jestli nechci hrát v Šílenství, což byl výjimečný projekt Mejly a Dušana Vozáryho: dvě basy, samply a makabrózní texty J. H. Krchovského.
I spolupráce s Mejlou byla výjimečná, svůj talent bral jako jasný dar, nezpochybnitelnou cestu. Sám sebe neadoroval, proto měl obdiv a lásku lidí kolem. Byl to navíc roztomilý dogmatik, jednou jsem přišla s triviálním hudebním nápadem a Mejla řekl: „Aha, tak tohle jsi za víkend vykoumala, to tě čeká ještě trnitá cesta...“
Jak se do nebe volá
Jeho rukopis, pro který jsou typické výrazné a přitom jednoduché basové figury, ovlivnil repertoár mnoha kapel, od Garáže po Půlnoc, ale zásadní byla samozřejmě skupina The Plastic People of the Universe. Koncepční alba této kapely – Pašijové hry, Co znamená vésti koně, Aj obešel já polí pět – Mejla rozepsal pro všechny nástroje, a výsledek rozhodně nepůsobí jako opusy z dílny třicetiletého undergroundového hudebního polovzdělance, který si občas pustí Edgarda Varèse, ale jinak sjíždí Zappu a Velvety.
Čtěte také
Mejla byl rozdělený na dvě poloviny, jednou svojí částí to byl génius, který není ničemu poplatný, má svůj vlastní vnitřní zdroj, je tím, co dělá, a to je jeho jasné poselství, jako by jím hudba jenom protékala. Odtud také jeho neskutečné charisma a úsměv, který jako by říkal: „Já jsem fakt jenom řezník, vůbec nevím, kde se tohle ve mně bere, sám jsem mírně překvapenej...“
Tu druhou část osobnosti, tu nehrající, jsem vnímala jako pragmatickou. Nezažila jsem ho v žádných extrémních sebedestruktivních situacích. Když jsme jeli hrát, Mejla vyprávěl vtipy a probíral kuchařské recepty, možná se nechtěl ničím zatížit, aby mě dost sil pro to, co bylo smyslem jeho života. Rozhodně svoje nitro jen tak neotvíral. Přestože nevyhledával žádná dramata, zážitků měl víc než dost.
Čtěte také
Zahrál si například v Bílém domě s Lou Reedem v době, kdy byl prezident Bill Clinton terčem výsměchu za svůj románek s Monicou Lewinskou. Lou Reed s Mejlou vybrali skladbu od Velvetů, ve které se zpívá, že nejlíp to dělá prostitutka na čtyřicáté třetí ulici. Mejla se mi pak svěřil: „Řek’ bych, že kdyby to nebyl Clinton, ale Stalin, tak tu dneska spolu nemluvíme. Jemný smysl pro humor ho neopouštěl ani ve vyhrocených chvílích.
Když jsem ho, po jeho smrti, zastoupila v Plasticích, zjevil se mi ve snu, šli jsme spolu k propasti, oba jsme kouřili, a když jsme došli na kraj, zeptala jsem se ho: „A spíte vy tam nahoře vůbec...?“ On na to nic neřekl, takže mi pořád dluží odpověď.
Takové odpovědi si ale asi člověk musí zasloužit.
Jak se do nebe volá, tak se z nebe ozývá.
Autorka je spisovatelka a rockerka
eva@turnova.cz
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
