Eva Turnová: Letící kámen vrhá stín
„Píšeš povídky, tak snad můžeš napsat text k písničce, ne?“ říká mi spoluhráč. Jenomže to není jen tak. Obdivuji každého, kdo jde se svou poetikou na trh.
V současnosti do sebe nikdo moc nenahlíží, a když, tak jen proto, aby zjistil, jak se chovat, aby ho příště někdo neopustil nebo nevyhodil z práce, otevřená sebereflexe je spíš takový emoční nadstandard. Proto je asi i nedostatek dobrých písňových textů. Není odkud tahat.
Čtěte také
Čelit svým vlastním démonům se sice stalo kavárenským tématem, ale v reálu si mnozí raději loupnou neurol, i mechanismy řešení problémů ve vztazích se zužují na obranu nebo vytěsnění. Z pocitu prázdnoty se pak lapá po vnějším, díky kterému se lze sám se sebou elegantně celý život míjet. Proto ten hlad po virtuálním násilí a po drbech všeho druhu.
V době, kdy mi bylo asi tak sedmnáct, kdy se lidi tolik nestyděli za slabost, jsem milovala texty Oldřicha Janoty:
Letící kámen vrhá stín,
na konci dráhy se s ním setká.
Možná jsme plamen, možná mnohem míň
a mezi stíny hledám svědka.
Ale mnohem častěji jsem, aniž bych o to usilovala, slýchávala texty jako:
Skončili jsme, jasná zpráva,
proč o tebe zakopávám dál,
projít bytem já abych se bál.
Kam se kouknu, kousek tebe mám.
Pěnu s vůní jablečnou,
vyvanulý sprej,
telefon, cos ustřihla mu šňůru,
knížku krásně zbytečnou, co má lživý děj,
píše se v ní, jak se lítá vzhůru.
Čtěte také
Ten první text zůstal na hranici jakéhosi folkového undegroundu, ten druhý přežil desetiletí.
Možná jsme plamen, možná mnohem míň
Nejde asi o to hledat příběh mezi knihou a autorem, ale mezi textem a čtenářem. Jenže je spousta špatných čtenářů, kteří potřebují vědět, jak to je. A tak přistupují k důmyslu, nadsázce, dvojznačnosti.
Jako psychopatický milenec, který ženu svlékne, sedře z kůže, zbaví masa a teprve když drtí kostru v zubech, má dojem, že pronikl dovnitř. Přitom nejde o to, jestli Dostojevskij olupoval stařenky, ale o to představit si sám sebe na místě Raskolnikova a pocítit tu hrůzu, vnitřní zoufalství, osamělost, touhu po smrti, jde o to vtáhnout příběh do vlastního sklepení plného temných bludišť.
Čtěte také
Bohužel převahu mají texty jasné, kde se nad ničím nemusí moc koumat. Daleko víc lidí si představí ustřiženou šňůru od telefonu a vyvanulý sprej a mnohem víc lidí čte knížky se zbytečným dějem, kde se lítá vzhůru, ať už si představí Gagarina s Lajkou nebo sami sebe s Jarčou.
Proč by se stylizovaly do věty „možná jsme plamen, možná mnohem míň“, když se jim to nikdy nestalo? Navíc a možná právě tím, některá slova jako například „láska a pravda“, ztratily svůj hluboký význam, protože jsou opentlené a dlouho zneužívané naprosto nic neříkajícími nesmysly.
A tak s láskou vzpomínám na básníka Oldřicha Janotu, který slovům vracel ztracený smysl, a s jeho nedávným odchodem zmizela i část jejich křehkosti a opravdovosti. Naštěstí je každý odchod někoho takového připomínkou, že tu aspoň chvíli byl.
Autorka je spisovatelka a rockerka
eva@turnova.cz
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
