Eva Turnová: Bella Figura
Dostala jsem od kamarádky pozvání do Národního divadla na baletní představení Kylián – Mosty času.
Balet jako taneční forma mě nikdy příliš nepřitahoval – cupitavé pobíhání z rohu do rohu a náročné piruety provázené křečí ve tvářích protagonistů ve mně vyvolávaly pocit dobré práce s tělem, ale téměř žádné emoce.
Čtěte také
Český rodák, ikona světového tance a choreograf Jiří Kylián, zdá se, pojímá pohyb úplně jinak. Někdy jako modlitbu, terapii, rituál, pak zase jako intelektuální strukturu, zemité pohyby tanečníků připomínají spíše prvky bojového umění než tance.
Pro mě bude představení zajímavé i hudebním přemostěním od barokní klasicistní hudby až po hudbu soudobou. Večer sestává ze čtyř opusů – Bella Figura, Gods and dogs, Petite Mort a Šest tanců.
Máme lístky do třetí řady, rozhlédnu se a vidím, že jsme tu zjevně nejmladší. Zhasnou světla a zazní první tóny Stravinského, do kterých se začíná volně prolínat vyzváněcí tón s ústřední melodií filmu Titanic. Důchodkyně vedle mě se chopí mobilu:
„Ne, já jsem na tom Kylmijánovi. Zavolám vo pauze, ted nemůžu, všichni na mě koukaj, čau.“
Copak normální chlap vod rodiny zvedá šavli palcem u nohy?
Na scéně se zatím rozjíždí mysteriózní příběh Bella figura. Rozevláté červené sukně a přítmí umocněné planoucím ohněm tvoří nádherné obrazy. V hlavě mi jede paralela mezi iluzí a realitou, když se telefonistka nakloní k sousedce:
Čtěte také
„Voni jsou snad nahoře bez!“
„Stejně tam prd maj,“ odpoví sousedka.
Snažím se odříznout od narušitelek a nořím se do hudby. V poslední části opusu se ovšem autor rozhodl pro absenci hudebního doprovodu, ticho se dá krájet, slyšíme praskání podlahy i těžký dech tanečníků.
„Hele, von si snad zvukař dal dvacet,“ řekne paní číslo jedna.
„Zeptám se schválně Jarči, šatnářky, jak přes ni máme lístky,“ odpoví paní číslo dvě.
O přestávce si dáváme víno a pojmenováváme dvojici Blažena a Božena.
Čtěte také
Další příběh má název Gods and dogs, podle mě nejpovedenější kousek.
Je mnohem drsnější, animálnější, tanečníci se pohybují, jako by obnažovali svou duši. V jednu chvíli pročísnou hudební doprovod syrové tahy smyčcem a na diváky se vyřítí černobílá psovitá šelma v podobě velmi sugestivní projekce na oponě.
„Jak tam prostrčili toho plyšáka, tak vysoko?“ ptá se Božena.
„Asi po žebříku, Jarča bude vědět,“ odpoví Blažena.
O druhé přestávce jdeme do baru, kde naše dvojice bezuzdně loká šáňo. Čeká nás třetí kus představení nazvaný příznačně Petite mort neboli Malá smrt. Tančí se na hudbu klavírních koncertů Wolfganga Amadea Mozarta. V prvním obraze stojí na scéně šestice spoře oblečených mužů s šermířskými kordy. Postupně se k nim přidávají taneční partnerky.
V momentě, kdy všichni muži zvedají bravurně palcem u nohy svůj kord, zašeptá intoxikovaná Bláža Bóže:
Čtěte také
„Myslíš, že jsou všichni teplý?“
„Určitě. Copak normální chlap vod rodiny zvedá šavli palcem u nohy?“
Závěrečné dílo Šest tanců je odlehčená hra stylizovaná do 18. století. Bohužel nevím s jakou hudbou, protože B & B probírají paruky, korzety, těsné šněrovačky, stáčí hovor na šťastné období, kdy měly ještě velikost prádla 70C, a posléze nahlas projedou celý svůj šatník, což je inspiruje k tomu znovu vyjmenovat, na co všechno se mají zeptat šatnářky Jarči.
Chci jim něco říct, ale předběhne mě melodie z Titanicu a Bláža drmolí do mobilu: „Minule lepší, teď se vedle nás nějaký holky furt mlely. Musim říct Jarče, ať nás dá příště s Růžou do lóže.“
Autorka je spisovatelka a rockerka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
