Eva Svobodová: Francouzská pravice hledá identitu

Strana je součástí politického proudu stojícího u zrodu samotné V. republiky. Od příchodu Emmanuela Macrona se ale hegemon francouzské politiky propadá čím dál tím níž.

Čtěte také

Petr Janyška: Macron se snaží otupit hroty radikálnímu islámu

Poslední dvě období nedokázala strana dostat svého kandidáta do druhého kola prezidentského klání, v posledních parlamentních volbách získala skoro o polovinu méně křesel oproti předešlému období. Ještě do 80. let se legitimita strany odvíjela od postavy Charlese de Gaulla a od politiků, kteří byli za 2. světové války součástí odboje.

V 90. letech se ale legitimita vyhrané války začala rozpadat rychleji, než si stačili tzv. gaullisté vytvořit novou politickou značku. Mimo jiné i proto, že mezitím se k postavě De Gaulla začala hlásit většina politického spektra.

Získat ztracenou důvěru

Definitivní krizi strany stvrdil debakl během jarních prezidentských voleb, v nichž republikánská kandidátka Valerie Pecressová získala v prvním kole jen necelých pět procent. Pecressová, která zvítězila v primárkách právě nad novým předsedou, udělala několik politických chyb. Při jednom z projevů například varovala před „velkou výměnou“.

Čtěte také

Eva Svobodová: Marine Le Penová už nebude předsedkyní Národního sdružení. Strana přesto zůstává rodinným podnikem

K této konspirační teorii se ale opakovaně hlásil právě Zemmour. Asi bychom ale těžko hledali v Evropě centristickou pravicovou stanu, které by se politicky vyplatil ideologický posun ke krajní pravici. Proč volit kopii, když je zde originál. Proč chodit ke kováříčkovi, když můžu jít ke kováři.

Marine Le Penová byla vždy úspěšná v získávání hlasů z opomíjených částí země, které trpí odlivem průmyslu. V posledních parlamentních volbách se jí podle průzkumů povedlo získat i hlasy vyšších tříd a vyhrát tak v řadě obvodů tradičně náležících Republikánům.

Problém identity Republikánů má ještě jeden rozměr. Centristická pravice byla tradičně zastáncem silného státu. Příklon strany směrem k ekonomickému liberalismu a tudíž i k malé roli státu tak může část zejména starších voličů odradit. Velmi pravděpodobně jsme ale zároveň svědky celkové proměny stranictví, kterou tzv. tradiční strany, ať už Republikáni, nebo socialisté, nejsou s to ustát. Z obou stran se tak pomalu stávají, jak píší někteří komentátoři, zombie francouzské politiky – myslí si, že ještě žijí, ve skutečnosti jsou již mrtvé.

Čtěte také

Petr Janyška: Francouzský parlament má už první skandál s poslanci krajní pravice

Republikáni ale z pohledu voličů nesplývají jen s krajně pravicovými politiky, ale i s Macronovým hnutím. Neustále tak zápasí s dilematem, do jaké míry Macronem navrhované zákony schvalovat. Nespolupracovat může znamenat blokování podstatných zákonů, s nimiž často souzní, spolupracovat je zase do budoucna ohrožuje.

Trochu paradoxně se totiž opoziční strany již na začátku volebního období soustředí na příští volby. V roce 2027 Macron už nebude moci kandidovat, a tak strany vyčkávají, až se pro ně otevře historická šance obsadit uvolněné politické místo. Jistě, není strategické kandidáta vyhlašovat příliš brzy. Strany se teď spíše snaží budovat politickou značku, v případě Republikánů znovuzískat ztracenou důvěru voličů.

Eva Svobodová|foto:Barbora Linková

To nebude v případě této strany snadné. Poslední výraznější postavy strany byly spjaty s velkými korupčními skandály. Ať už se jedná o prezidenta Nicolase Sarkozyho, nebo Francoise Fillona. Volba nového předsedy měla bezpochyby za cíl stabilizovat situaci ve straně. Ciottiho nepřesvědčivá výhra 53 procent jen ukazuje, že strana zůstává dále rozdělená. Nový předseda chce mimo jiné vrátit stranu doprava. Co v dnešní Francii znamená pravice, je ale snad ještě méně jasné než v případě fragmentované levice.

Autorka je politoložka