Euro-Špidla

Z funkce premiéra odcházel Vladimír Špidla s převažující image(-í) slušného, pracovitého člověka, proti kterému se spikla podstatná část jeho vlastní partaje a z dosud neznámých příčin ho odstranila. To se, dlužno říct, v průběhu času poněkud proměnilo.

Za prvé: ani Vladimír Špidla, natož pak někdo ze zodpovědných domácích vrchnostů nikdy pořádně nevysvětlili, co je vlastně na Pavlu Teličkovi, kterého expremiér střídá, tak špatného, že nemohl být státem navržen do funkce českého eurokomisaře i na budoucí, regulérní pětileté období.

Teď řeknu očividnou hloupost, leč schválně: Evropská politika je o evropské politice. Tu, jestli se nepletu, dělá už pěkně dlouho Pavel Telička. Dělal jí už v době, kdy byl Vladimír Špidla politikem regionálního významu, který v pozadí za nepřehlédnutelnou postavou svého tehdejšího partajního šéfa Miloše Zemana pracoval pilně a do úmoru, až si takto vydřel přízeň, jež ho později vynesla do čela jak partaje, tak i do vlády a ve finále i do jejího čela. Nikdo mě, a tuším, že i podstatnou část veřejnosti, dosud nepřesvědčil, že eurokomisariát není pro pana Špidlu jen parádní "trafikou", navíc opatřenou - pro domácí politickou scénu - opcí, že nebude (ani nebude moci) zasahovat do dění v české vnitřní politice.

Nyní přichází - za druhé: V té vládě měl na starost týž obor, jaký ho nyní čeká v Evropské komisi. V průběhu šéfování resortu práce a sociálních věcí se nezaměstnanost poměrně dramaticky zvýšila a sociální výhody nijak zvlášť nezvýhodnily. Jestli je to dostatečná kvalifikace pro působení v témže resortu v celoevropském měřítku nedokáži posoudit. Možná ano - možná jde o to, přenést vlastní špatné zkušenosti do širšího světa, který už nikdy asi lepší nebude.

Za třetí: Když se Vladimíra Špidly ptala redaktorka magazínu Lidových novin, zda se neobává, že v Bruselu utrpí "kulturní šok", což považuji za správnou a statečnou otázku, expremiér jí vůbec neporozuměl. Obrátil to všechno na problematiku jazykovou, přičemž připomněl, že ovládá francouzštinu a němčinu a angličtinu se doučí.

Ach, jo. Kulturní šok je o něčem jiném, jenže to zřejmě nepatří do horizontu vnímání právě onoho zmiňovaného regionálního politika, který se na chvíli (shodou okolností) stal šéfem vlády jedné malé postkomunistické země. Evropa, jak jí zažije v Bruselu, je přece jenom o kousek dál a o něco větší, než sahá, při vší úctě, expremiérova současná představivost - tak zní má soukromá obava.

Za čtvrté: Vladimír Špidla má víru, a tu hodlá odvézt i do Bruselu. Jeho víra je o modelu vyspělého evropského sociálního státu v globálním světě. Tedy o něčem, co se mu v domácích podmínkách rozhodně nepovedlo ani nastartovat, natož uskutečnit. Moderní evropský sociální stát je zajímavá iluze, která se ovšem povážlivě kymácí ve všech státech, které se o její uskutečnění pokoušely, a že to jsou státy velké a bohaté. V tomto ohledu musí přijít otázka, co má Vladimír Špidla za eso v rukávě, které hodlá vytáhnout na evropské scéně, aby tak pomohl tuto svou víru prosadit nejen v tom evropském prostoru, ale právě i v těch globálních rozměrech.

Mně to přijde jako trochu velké sousto. Navíc - celá Evropa není sociálně demokratická, takže to bude stát hodně úsilí i politického umu, aby expremiérova víra došla naplnění. Vladimír Špidla považuje politiku spíše za umění - a to za umění uspořádávat věci a lidi k tomu, aby se dosáhlo nějakého cíle, kterému věří (což byl citát z již zmiňovaného rozhovoru pro magazín Lidových novin).

Inu, bez špetky ironie, jen přísně realisticky. Způsob, jakým se Vladimíru Špidlovi podařilo uspořádat věci a lidi v České republice v minulých dvou letech, aby tak dosáhl nějakého svého cíle, mě zrovna nepřesvědčil o tom, že to skutečně umí. Leda, že by si byl před více než dvěma lety usmyslel, že bude na podzim roku 2004 evropským komisařem pro sociální věci a zaměstnanost. Pak ovšem - klobouk dolů.