EU a AU

V Lisabonu přitom šlo o víc, než vyplísnit diktátora ze Zimbabwe. To, že se sice uzavíraly politické deklarace, nikoli ovšem obchodní dohoda, nevěští do budoucna nic dobrého. Evropa je sice ještě největším obchodním partnerem Afriky, ale už nás pomalu střídá Čína. Částečně to může být proto, že Číňany nezajímá dodržování lidských práv v Africe ani doma a na rozdíl od Evropy tím nekomplikují byznys. Také je ale potíž v tom, že Evropa má tradičně tendenci brát Afričany co nejvíce na hůl a pokud pomáhá, pak z toho sama musí mít přednostně prospěch.

V Lisabonu se představitelé osmdesáti států (sedmadvaceti z EU a třiapadesáti z Afriky) domluvili, že si společně posvítí na obchod s lidmi, terorismus, drogy a korupci. Afričané slíbili, že dohlédnou na emigranty, Evropané se odvděčí tím, že nebudou z Afriky příliš odlákávat mozky. Povinně politici zmíňovali chudobu, hlad či nemoci a pochopitelně mír. V praxi to s pravděpodobností blížící se jistotě dopadne tak, že se půl procenta HDP Evropské unie utratí u největších zbrojařů, u farmaceutických gigantů a velkoobchodníků třeba s obilím. Přesto se v Lisabonu hovořilo o historické události, novém duchu, který rozhýbe nové projekty. Uvidíme.