Etuda novoroční

Tedy toho, co si v tu dobu lidé říkají mezi sebou, i toho, co pouštějí na papír i do éteru média.

Že náš kalendářní rok začíná 1. lednem, je původně naše místní, tedy evropská zvyklost. Jinde začíná jindy. Ve starém Římě byl prý Novým rokem (tím s velkým N) nikoli 1. leden, ale 1. duben. Ale na tom nesejde. Numerická magie, spojená se změnou poslední číslice v označení letopočtu, v nás vyvolává potřebu povznést se nad živobytí ze dne na den, obsáhnout širší tzv. "časový horizont" a bilancovat. Jednak zpětně, jednak (v podobě všelijakých předsevzetí) i dopředu.

V tom svátečním mnohohlasu bylo možno rozpoznat (zvláště letos) dvojí vzájemně si odporující pointu. Na jedné straně jsme slyšeli, že země si hospodářsky vede dobře, že i vysoce převážné většině obyvatel se po materiální stránce daří lépe a že tento trend není výhledově ohrožen. Z druhé strany zněly projevy nespokojenosti, ba i obav z budoucnosti. Pro tu první pointu hovoří čísla. Pro tu druhou - pocity. Proč to tak je?

Opakovaně slýcháme vysvětlení, že "my Češi jsme holt takový skuhravý národ". Je dost laciné, i když to jakýsi důvod mít může. Naši dávní předkové nás usadili na příliš exponovaném místě Evropy, takřka mezi mlýnské kameny. Naše kulturní a politické elity (teď jdu o řadu století nazpět) si nevypracovaly strategii, jak na takovém místě rozumně i se ctí obstát. Naše kolektivní paměť proto traduje zkušenost opakovaných nezdarů.

Napadá mě zlomyslné podezření: nečiní to ta naše paměť se zvláštní oblibou? Není účelově výběrová? Vysvětlovat si vlastní selhání nevlídným osudem je sebeklam, který přináší úlevu. I v individuálním životě.

Nechci tento mechanismus zdůrazňovat příliš. Ty mlýnské kameny mlely občas velmi nemilosrdně. - Ale zpět k naší vánočně novoroční rétorice. Často v ní zazněly tvrdé odsudky naší politické scény. Jak se prý jednání našich politiků vzdaluje, ba zpronevěřuje našim občanům! - Ne že by to nebyla pravda. Ale pokud si vzpomínám, nezaznělo tam kritické slovo na adresu - občanů.

Občané, jejichž pozoruhodná část šturmuje hypermarkety a utrácí, až se hory zelenají, jezdí za volantem tak, že odtahová služba i pohřební ústav mají co dělat, občané, kteří nevědí, koho volit, a proto mnozí k volbám ani nejdou - se podivuhodně ocitají mimo oblast veřejné pozornosti.

Další "entitou", která se v tom svátečním bilancování ocitla mimo zorné pole, jsou média. To ona aranžovala hromadné prožívání sklonku roku. Chápu, že není v jejich zájmu kálet do vlastního hnízda. Ale jsou to právě ona, která veřejnosti prostředkují vnímání společenské reality, která motivují a hlavně demotivují. Neboť massmédia se ujala té funkce, kterou dříve plnily kulturní elity.

Výtky na adresu profesionálních politiků jsou oprávněné. Ti ale nejsou cizorodou smečkou jakou bývali mongolští nájezdníci. Existuje totiž zajímavá trojčlenka: scéna politická, scéna mediální - a veřejnost. Ta neutěšenost poměrů vyplývá z propojeného fungování trojčlenky. Kořistní politikové, odbytově úspěšná média a občansky neprobuzená veřejnost, uspávaná mediální zábavou, jejíž součástí je dráždivá prezentace dění na politické scéně. Zatím si tito tři náramně vyhovují.

Komu se to příčí, měl by z té trojčlenky vypadnout. Nejspíš občan. Kromě předsevzetí zhubnout o 10 kilo se může rozhodnout nepatřit k té uspávané a skuhravé většině. A něco dělat. Začne-li odpovědně přemýšlet, brzy ho napadne, kde zabrat.