Etika zapomínání a připomínání

Dějiny se sice dějí, ale souběžně s jejich děním probíhá i proces zapomínání. Kapacita živé paměti je omezená a pamětníci odcházejí. Realistickou představu o hrůzách třicetileté války mají dnes pouze nečetní odborníci. I vzpomínka na relativně nedávnou zhoubu první světové války patří k těm vyhaslým.

U té se na chvíli pozdržím. Existuje totiž cosi jako etika zapomínání. Nedlouho po první světové válce zachvátila Evropu pandemie smrtelné virové infekce. Říkalo se jí "španělská chřipka"; padlo jí za oběť 20 milionů lidí, dvojnásobek počtu obětí války. I na ně se v podstatě zapomnělo. Je tu ale rozdíl. Oběti živelných pohrom se sluší oplakat. Kdo je znali, nechť vzdají o Dušičkách čest jejich památce. Dalším generacím však nelze jejich nepozornost vyčítat. Zapomínání je zde přirozený proces.

Těch 10 milionů padlých či zemřelých na tyfus, na sepsi, je něco jiného. Ta válka nebyla živelnou pohromou, ale důsledkem lidského rozhodování. Tím nastolila otázku odpovědnosti, tedy i viny. Proto by neměla být ponechána přirozenému zapomínání. Má být tématem zpytování. - Tím spíš to platí o té další, jejíž konec byl letos tak okázale oslaven. I ona se propadá do zapomnění, dokonce mnohem dřív, než se dostavila ochota promýšlet v úplnosti její význam a vážit její důsledky.

Živelné pohromy přicházejí samy od sebe a přinášejí pouze zkázu. Agresivní výboje jsou naproti tomu vedeny touhou po zisku: mocenském, územním, majetkovém. - Stává se, že ziskuchtivý agresor je poražen, zatímco vítěz, který se zprvu bránil, podlehne vidině vlastního zisku. Druhá světová válka začala ve znamení expanze nacistické Tisícileté říše, ale skončila imperiální expanzí sovětské říše. Proto mají někteří lidé (a nejen u nás) s jejím hodnocením problémy dodnes.

Připomínat si a přemýšlet by měl především ten, jehož strana profitovala. A to i tehdy, když to, co se stalo, nelze odestát. Promítnout v takovém případě odpovědnost za věci minulé do současné praxe je obtížné. Jak realizovat odpovědnost Západu za strádání národů, na jejichž úkor naše civilizace před věky expandovala? Upřímně řečeno, nevím. Jistě ne tak, že by Západ rezignoval na vlastní sebezáchovu. Ale to vědomí odpovědnosti by vyhasnout nemělo. - Někdy je ve hře vůle zapomenout. Dnešní Turecko se energicky brání připomínce arménské genocidy z r. 1915. Nechoďme daleko a řekněme slůvko o provaze v domě oběšencově: i mnozí z nás se energicky brání připomínce poválečného zacházení se sudetskými Němci. - I jiné národy mají obdobné potíže samy se sebou, zejména ty na východ od Německa, na něž dolehla nacistická, případně sovětská hrůzovláda zvláště těžce. I když mají - jak to říci? Snad "polehčující okolnosti"? -, přesto nemají automatický dispens od morální sebereflexe. Proč?

Protože nepřiznaná vina se stává komplexem, zdrojem jedovatých zplodin, které pak otravují lidskou mysl. To platí v životě individuálním i společenském. Není pravda, že přiznaná vina podlamuje sebevědomí. Právě naopak. - Morové rány a ničivá zemětřesení přenechejme spontánnímu zapomínání. Lidské snahy, rozhodnutí a skutky je však záhodno si připomínat.

Generál von Clausewitz, bojovník proti Napoleonovi, řekl, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky. Na sklonku 19. stol. poznamenal Oscar Wilde, že mír je pokračováním války jinými prostředky. Netušil, jak výstižným se stane jeho prostořeký výrok. Války 20. stol. mají totiž jiný charakter. Jsou to války totální. Pokaždé změnily směr dějin způsobem, který následujícím pokolením podstatně zkomplikoval. Nikdy po nich nenásledoval skutečný mír. Neuvažovat o tom a nepřipomínat to je nejen nepraktické, ale přímo sebezničující.