Estébáci opět s podmínkou

Státní zástupkyně Jana Hercegová byla s rozsudkem spokojena, neboť ve všech bodech odpovídá tomu, co navrhovala v obžalobě. Podle jejího vyjádření soud rozhodl v souladu s obžalobou jak v otázce viny, tak v otázce trestu, a ztotožnil se i s právní argumentací obžaloby. Již loni byli za podíl v akci Asanace odsouzeni k podmíněným trestům čtyři vysocí funkcionáři předlistopadového federálního ministerstva vnitra. Tehdejší ministr vnitra Jaromír Obzina, který akci Asanace nařídil, byl souzen v samostatném procesu. Letos v lednu však zemřel, takže se rozsudku už nedočkal.

Je to věru těžká věc, tyhle rozsudky. Na jedné straně je - zvykli jsme si říkat - dobré, že soud alespoň uznal někdejší velící důstojníky StB zodpovědné za trestní činy. Na straně druhé se zdá být rozsudek, uložený takříkajíc podle litery zákona, nízký.

Jistě - obžalovaní mohou do nekonečna namítat, že jen plnili rozkazy, mohou dokonce tvrdit - a také to u soudu dělali -, že o rozměrech, záměrech i celkovém dopadu akce Asanace nevěděli nic. Řada z obžalovaných se totiž pokoušela hájit tím, že se tehdy domnívali, že jde jen o jakousi nabídku režimu k vystěhování těm občanům, kteří prostě s režimem nesouhlasili. Jo, stará Blažková, nevěděli.! Možná, že už po těch více než dvaceti letech může tohle chabé tvrzení některých důstojníků StB budit nějaké zdání věrohodnosti, ale dovoluji si připomenout, že státní bezpečnost nebyl nějaký spolek altruistů, pečující o blaho občanů, potažmo nabízející lidem, nesouhlasícím s režimem, snadné vycestování za hranice všedních dnů.

V tom je právě ten trik - že totiž podmíněný trest je (z jistého úhlu pohledu) úplně nicotným ve srovnání s tím, jaké škody způsobil - a nejenom lidem z okruhu akce Asanace - odpůrcům režimu. Pro mnohé z nich to znamenalo naprosto rozvrácený život - a nevím, jak je možné, že se vyspělá civilizace (včetně soudů České republiky) se nějak neumí nebo nechce zabývat tím, že oběti zločinců měli také nějaký svůj vnitřní život, svoje myšlenky, touhy a představy o fungování světa, které jim před těmi desítkami let někdo systematicky, byť na rozkaz, rozmetával na kusy.

Je mi proto v tomto ohledu naprosto jedno, že tehdejší estébáci jsou dnes sedmdesátiletí penzisté, případně i vetchého zdraví. Ještě, že nejsem soudce. Respektive - u mého zcela virtuálního soudu jim právě ve stáří, kdy mají dost času na rozjímání o tom, jak se jim povedlo či nepovedlo naplnit svůj čas na této zemi, rád umožňuji, aby ochutnali alespoň dílek toho, co způsobovali svou prací jiným. Podmínečné tresty se tam za marnění osudů jiných lidí nerozdávají.