Eduard Ingriš – muž, který si splnil sny

Eduard Ingriš na Kantutě v roce 1959

Jeho hudba k filmu byla nominována na Oscara, ve stopách Thora Heyerdahla přeplul na balzovém voru oceán, Hemingwayovi radil při natáčení filmu Stařec a moře. Takový a nejen takový byl hudební skladatel a cestovatel Eduard Ingriš.

Z kláštera do Arény

Narodil se 11. února 1905 ve Zlonicích na Slánsku, v dětství jej postupně vychovávaly babičky v Lobendavě ve Šluknovském výběžku a v Lenešicích na Lounsku.

Po nich převzal péči o nadaného mladíka benediktinský klášter u Svaté Markéty v pražském Břevnově, kde Eduard žil v letech 1916 až 1918.

Tam se naplno rozvinulo jeho hudební nadání, které zdědil po otci, výtečném houslistovi a původně vojenském kapelníkovi.

V roce 1926 absolvoval Eduard Ingriš učitelský ústav a zapsal se na přírodovědeckou fakultu. Tu bez vědomí rodičů opustil a přestoupil na konzervatoř.

Studoval tam u profesorů Bohuslava Foerstera, Vítězslava Nováka a Jaroslava Křičky a zakončil klavírním absolutoriem v roce 1928.

Krátce také učil na obecné škole v Dolních Počernicích a už roku 1927 byl angažován Janem Snížkem na místo tenora a později kapelníka v divadle Aréna na Slupi.

Později v rozhovorech žertoval, že u něj v Aréně rozpoznali velkou výhodu: Dokázal nejen zpívat, ale dodával divadlu i vlastní operety!

Zlatá třicátá

Od třinácti let fotografoval a od roku 1924 točil amatérské filmy. Ve Svatojánských proudech na Vltavě (dnes pod hladinou Slapské přehrady) měl trampský srub.

Možná právě tam se zrodila jeho nejslavnější píseň Niagara, složená na počátku 30. let původně pro operetu Trampské milování. Poprvé ji zpívala 18letá Ljuba Hermanová a hned při premiéře musela píseň opakovat.

Jeho další velký hit, píseň Když odejde děvče (1933), mu vydělal 100.000 korun.

Ingriš je také autorem aranžmá slavné polky Jaroslava Vejvody Škoda lásky, která pod názvem Beer Barell Polka za 2. světové války obletěla celý svět.

V letech 1928 až 1947 prošel Ingriš většinou pražských scén, a to jako autor i jako dirigent: Od Velké operety přes Varieté, Osvobozené divadlo, Divadlo Járy Kohouta, Alhambru až po Městské divadlo na Královských Vinohradech, Tylovo divadlo, Stavovské divadlo a další, dirigoval i Pražský symfonický orchestr.

Patří k nejplodnějším meziválečným autorům.

Jeho tvorbu nahrávaly významné gramofonové firmy a i on sám zpíval svoje písně, přátelil se s významnými kulturními osobnostmi umělecké avantgardy (Karlem Hašlerem, Ferencem Futuristou, Járou Kohoutem, Vlastou Burianem), rozhlas vysílal pravidelné půlhodinky jeho skladeb, které vycházely i tiskem.

Eduard Ingriš za kamerou

Autor pokleslé hudby

V letech 2. světové války byl Ingriš krátce vězněn gestapem a jeho kino v Praze zdemolovala bomba během náletu. Ingriš byl v té době milionářem – a jeho majetek by možná ještě rostl, nebýt změn, k nimž došlo ve druhé polovině 40. let.

Jako skladatel operetního žánru byl v poválečných letech označen (v duchu nastupujících agitátorů komunistické strany) za autora „pokleslé buržoazní kultury, nevhodné pro pracujícího a pokrokově smýšlejícího občana“.

Ingriš zareagoval po svém: Před Vánocemi 1947 se sbalil a vydal zcela legálně na cestu do Buenos Aires, kde měl přislíbeno místo šéfa opery.

Do Argentiny ale nedorazil: Během mezipřistání v Brazílii jej údajně zastihla zpráva o komunistickém převratu v Československu a rozhodnutí brazilské vlády nevpouštět na své území občany komunistických zemí.

V Brazílii proto z lodi vystoupil a úřady jej přikázaly do severobrazilského Belému. Tam získal falešné doklady a nasedl na loď, plavící se proti proudu Amazonky.

Po devíti měsících cesty, během které se živil jako pomocník v kuchyni nebo klavírista, se dostal do peruánské Limy. Usadil se tam, vyučoval děti tamní kolonie Baťovců, založil české divadlo, stal se dirigentem Národního symfonického orchestru.

Na první pokus se to nepovedlo

Nepřestával poznávat život indiánů v povodí Amazonky (byl jimi dokonce zajat a o vlásek unikl smrti). Podnikl plavbu po řece Huallaze, navštívil Cusco a Machu Picchu či se přes jezero Titicaca plavil do Bolívie.

V Peru v roce 1949 Ingriše potkali i cestovatelé Hanzelka se Zikmundem. Právě Ingriš natočil jediné záběry z jejich pouti po Jižní Americe, kde jsou zachyceni oba cestovatelé současně.

Fotografoval peruánskou krajinu a architekturu, věnoval se sociálnímu dokumentu, reklamní tvorbě i fotografování známých osobností (oficiálně portrétoval peruánského prezidenta Manuela Pradu) včetně hollywoodských celebrit.

Jeho snímky vyhrávaly mezinárodní soutěže a objevily se i v časopisech Time a Life. Právě díky fotografiím se Ingriš seznámil s americkým vicekonzulem Lorenem McIntarem, který Ingriše později doporučil cestovali Thoru Heyerdahlovi.

Na podporu jeho teorie o možnosti překonat na jednoduchém plavidlu oceán se Ingriš rozhodl v prosinci 1954 pro plavbu z Peru do Polynésie na balzovém voru Kantuta, která ale skončila nezdarem. O pět let později cestu na Kantutě zopakoval – a zdařila se.

Jak dostat syna do vlasti

„Doma“ v Peru pracoval Ingriš jako kameraman pro brazilské, argentinské i americké společnosti při natáčení řady filmů. V letech 1956 a 1957 jej tato práce přivedla k setkání s Ernestem Hemingwayem při natáčení snímku Stařec a moře.

Podobizna Eduarda Ingriše v roce 1959

V roce 1964 byla Ingrišova hudba k filmovému dramatu The Gallant One nominována na Oscara.

To už pobýval ve Spojených, kde se v srpnu 1962 v Los Angeles poprvé setkal s Ninou Karpuškinovou, o 26 let mladší dcerou ruského kozáka, rodačkou z Brna. Svatba se konala v červnu 1965.

Eduard ještě několik let pracoval jako filmař a fotograf, ale od roku 1968 začal s manželkou cestovat po USA s přednáškami a ukázkami ze svých filmů.

Pohnula ho k tomu zkušenost z roku 1967: jeho film Kantuta in the wake of the Kon-Tiki, sestavený z filmových materiálů z obou plaveb oceánem, zvítězil v soutěži cestopisných filmů v kalifornském Laguna Beach.

Přednáškové turné skončilo až v roce 1979, to už měl stárnoucí Eduard (bylo mu 74 let) zdravotní problémy. Rodina se usadila v Lake Tahoe v Kalifornii, kde si manželé pořídili obchod se zdravou výživou.

Není bez zajímavosti, že maminka Ingrišovy manželky Niny využila uvolnění poměrů v roce 1968 a společně se svým vnukem Eduardem (synem Niny a Eduarda) odjela na návštěvu své sestry do Československa.

Napsal i Reagan

V 80. letech se Ingriš pokoušel sepsat paměti.

Vyzval ho k tomu Josef Škvorecký, který s jejich vydáním počítal. Jenže Ingriš nebyl schopen donutit se k soustavnému psaní – a kromě několika začátků první kapitoly nic víc z jeho pamětí nebylo.

80letému Ingrišovi poslal v roce 1985 blahopřání k narozeninám i prezident Ronald Reagan. Ingriš se měl v USA sejít také v Waldemarem Matuškou.

Autor téměř 1000 písní, 60 operet a hudby k 11 filmům zemřel 12. ledna 1991 v Renu ve státě Nevada v USA.

Jeho popel byl převezen do Zlonic a v červenci 1991 uložen v místě jeho rodiště.

Složitému a pestrému životnímu příběhu Eduarda Ingriše věnuje Český rozhlas Plus další díl cyklu Portréty. Můžete si ho kdykoli poslechnout nahoře v článku nebo v iRadiu. Hostem bude historik, publicista a hudebník Radek Žitný.