Dva neobvyklé pohledy na Evropskou unii

6. květen 2003

V minulém týdnu vyšly dva pozoruhodné články našich předních publicistů o Evropské unii. Snad jako jejich osobní příspěvky v kampani k blížícímu se referendu. Ludvík Vaculík v úterních Lidových novinách jakoby připomínal dávný Havlíčkův epigram: "Není nad originálnost, každý po ní touží. Všichni lidé chodí přes most, tož já půjdu louží". Vaculík tuto svou originálnost vyjádřil nebásnicky takto: "Většina národa bude pro, já budu proti".

Jiří Hanák v pondělním Právu naopak pléduje pro náš vstup do Evropské unie a nachází dokonce zalíbení v představě částečné ztráty naší tak jako tak odjakživa dosti pomyslné státní suverenity, tedy nezávislosti na některé z velmocí. Na první pohled to tedy vypadá, že Vaculík a Hanák jsou v absolutním rozporu. Jistě že jsou, alespoň pokud jde o to jejich osobní hlasování.

Zde se zastáncům vstupu do Evropské unie Vaculíkova negace těsně před referendem musí jevit i jako nebezpečná, konec konců i proto, že se Vaculík opět staví po bok našich komunistů, z jejichž politiky se zdál být už nadobro vyléčen. A i když jeho argumentace má ledacos do sebe, naše nutná izolace uprostřed sjednocené Evropy, která by z jeho hlasování vyplynula, by žádný z uváděných problémů neřešila. V tomto smyslu jsou argumenty druhého vyléčeného bývalého komunisty Jiřího Hanáka mnohem reálnější, přesvědčivější a pro tuto zemi praktičtější.

Jedno je však nutné přiznat oběma příspěvkům. Totiž originálnost argumentů, které na rozdíl od běžně uváděných cenových či jiných prťavostí jdou skutečně na dřeň problému. Vaculík se ptá, co bude v nové Evropě se starým kapitalismem, když všechno nasvědčuje tomu, že větší útvar všechno, co je s tímto pojmem spojeno, jen ještě zvětší. Na tomto místě opakuje svou dávnou myšlenku, kterou dosti často vyslovil i Václav Havel, že stále nová a nová výroba je nadbytečná, vyčerpává energii a suroviny a ničí svět.

Obrovská agitace pro spotřebu kazí lidi a stále dokonalejší technika jim bere povinnost nebo právo pracovat a ti ostatní je musí uživit. Těmto Vaculíkovým a v závorce i Havlovým filosofickým otázkám musí dát soudný člověk za pravdu a musí si i přiznat, že na ně nemá jinou odpověď, než že se svět nutně řítí do zkázy, jíž po propuknutí technické revoluce, kombinované s populační explozí, zřejmě nelze uniknout.

Tato vize je natolik chmurná a neřešitelná, že normální politici jí prostě házejí za hlavu a věnují se v rámci vztažného systému, který ještě mají k dispozici, problémům aspoň trochu zvladatelným. Tedy tomu, co stále ještě můžeme zahrnout do oblasti politiky jakožto mocenské správě reálných lidských věcí. Z tohoto hlediska lze Vaculíkovo případné hlasování proti vstupu do Evropské unie chápat, ale jen jako pseudoprotest a výraz bezmocnosti nad neřešitelností nejfatálnějších problémů lidstva.

Reálnou situaci, v níž bohužel žijeme, však takový marný protest může jen ještě zhoršit. A právě do této reálné situace zasazuje svůj příspěvek Jiří Hanák. I on je povznesen na ony malicherné problémy se včelími rámy, tuzemským rumem či různými vyššími nebo nižšími daněmi. Ale pojímá celou záležitost s mimořádným politickým a historickým nadhledem.

Dokazuje, že největší utrpení dvacátého století vzešla z přebujelé suverenity velmocí a nesmírný klad evropské integrace vidí především z toho hlediska, že suverenitu omezuje všem, zejména Německu, které by jinak mohlo podlehnout pokušení své velikosti a opět, jako už dvakrát před tím, Evropu ohrozit. A když někdo, jako například český prezident, hlásá, že Evropa by měla rezignovat na společnou měnu, zahraniční politiku a obranu a zůstat pouhou zónou volného obchodu, nebezpečně si podle Hanáka zahrává s vizí suverénního Německa.

Z toho velmi moudrého Hanákova pohledu vyplývá, že lidé jako Klaus, Zahradil, Exner či Grebeníček agitují přesně proti tomu, co vyhlašují jako svou hlavní doktrínu, totiž proti českým národním zájmům.

Skončeme tedy doslovným citátem závěru Hanákova článku: "Sto let hledala česká politická reprezentace způsob, jak zajistit národu mezi Německem a Ruskem svobodu. Neznám lepší řešení, než stát se součástí co nejtěsněji integrované Evropy. Ztráta části naší suverenity by v tomto ohledu byla investicí přímo vynikající, protože sotva kdy by někdo za tak málo dokázal získat tak hodně". Konec citátu.

Vaculíkovy základní pochybnosti o neblahém vývoji světa i tak zůstanou, ale v daných možnostech je Hanákova argumentace jednoznačnou výzvou, abychom pro vstup do Evropské unie hlasovali i za cenu, že český Honza se bude muset vzdát své pece.

autor: Jiří Ješ
Spustit audio