Druhý život Přemysla Otakara II.: Lidé věřili, že se vrátí jako blanický rytíř

Jeho smrt obestírají záhady a mýty. K jednomu z nich patří přesvědčení, že zahynul zradou českých šlechticů. Skutečností je, že byl zabit dvěma rakouskými vojáky, a to zcela proti duchu tehdejšího rytířského ideálu. Ale po jeho smrti se začíná odvíjet další příběh. Nejprve byla jeho mrtvola – za horkého léta – na voze převezena do Vídně do tamějšího kláštera skotsko-irských benediktinů.

Tělo bylo vystaveno 30 týdnů

Tam ale jeho tělo setrvalo pouhý den. Proč tam nemohlo zůstat, je dodnes tajemstvím. A na důkaz toho, že je král železný a zlatý, jak bývá také nazýván, mrtev, pak zůstalo jeho nabalzamované tělo vystaveno v dalším z vídeňských kostelů, u minoritů, celých 30 týdnů.

„Proudily tam davy Vídeňanů i obyvatel celého Rakouska,“ vysvětluje vídeňská kunsthistorička Dunja Slavik a dodává: „Šlo i o jistou formu ponížení Přemysla Otakara II., ale také o to, aby lidé opravdu uvěřili, že je mrtev. Tento panovník měl velkou podporu nejen obyvatel Vídně, ale také tamního starosty Paltrama od Hřbitova.“ A dodejme, že mezi lidmi opravdu kolovala legenda o králi, který zůstal živ, jenom zmizel a zase se vrátí jako blanický rytíř…

Logo|foto:Český rozhlas

Ale ani po vídeňské anabázi to s mrtvým tělem nebylo jednoduché. Až na jaře roku 1279 bylo jeho tělo odvezeno do Znojma a tam v prostém hrobě čekalo celých 18 let na důstojný pohřeb, protože král byl v církevní klatbě. Až poté se jeho ostatky dostaly do pražského Svatovítského chrámu, a to nejprve do románské baziliky a za vlády Karla IV. pak do nově budované gotické katedrály. Jistou zajímavostí je, že srdce panovníka zůstalo ve Vídni, kde bylo na minoritském hřbitově pohřbeno.

Zakladatel a činorodý panovník

Velkorysý a dynamický český král Přemysl Otakar II. zanechal na území českých zemí nesmazatelnou stopu. Založil více než 30 měst, podporoval kláštery, budoval promyšlenou sídelní síť chránící pohraničí a obchodní cesty, mimo jiné také založil část Prahy, dnešní Malou Stranu. Jeho panovnický život byl naplněn činorodostí, stejně tak i jeho život soukromý. Byl dvakrát ženatý, podruhé s okouzlující Kunhutou, a s jistou dvorní dámou měl několik levobočků.

Téměř vzápětí po jeho smrti začíná vznikat otokarský mýtus, který se projevil ve všech uměleckých směrech, jak říká historička Václava Kofránková, která je mimo jiné autorkou publikace Zlatý král a chudý hrabě, v níž se věnuje nejen osobnosti Přemysla Otakara II., ale také navazujícím mýtům. Zajímavé je také rozdílné vnímání daných událostí a osobností obou rivalů, tedy českého krále Přemysla Otakara II. a římského císaře Rudolfa Habsburského, pohledem české a rakouské historiografie, ve kterých se střetává hodnocení toho, kdo byl reprezentantem řádu, a kdo chaosu.