Drobky z vražedné komety

Americký astronom holandského původu, Peter Jennickens, dosáhl v polovině července zajímavého úspěchu. Tento vědec, známý jako jedna ze špiček meteorické astronomie a objevitel mnoha meteorických rojů, vypočetl ze společných drah meteorů pozorovaných 4. února letošního roku existenci nového meteorického roje. Jeho meteory vlivem perspektivy zdánlivě vylétaly z místa nedaleko hvězdy Eta v souhvězdí Draka, a tak roj tak získal název Únorové Eta Drakonidy. Následná analýza rojových meteorů zachycených na celooblohových kamerách v Kalifornii v rámci projektu Cameras for Allsky Meteor Surveillance jej přivedla na ještě zajímavější zjištění. To se netýká ani tak roje samotného jako spíš jeho mateřské komety.

Předzvěst katastrofy?
Jennickens spočetl, že dráha původních prachových částic je velmi protáhlá a mateřské těleso musí být téměř jistě kometou s velmi dlouhou periodou oběhu podobně, jako tomu bylo u vlasatice Hale-Bopp z roku 1997. Dále se ukázalo, že roj bývá aktivní v intervalech vždy jednou či dvakrát za šedesátiletí, a to kolem 4. února. Sprška meteorů popadá za asi dvě hodiny a poté není na další dlouhá léta po roji ani památky. Z drah meteoroidů, tedy původních částic roje, Jennickens spočetl, že dlouhoperiodická mateřská kometa je přímo na kolizní dráze se Zemí. Problém u komet ale je, že dokud nejsou dostatečně blízko Slunci, jsou to temná tělesa, která vcelku úspěšně unikají pozornosti i velkých astronomických přístrojů. Jennickens tedy nemůže určit, zda se kometa k Zemi blíží, nebo se od ní již vzdaluje. Z rozložení nepravidelných zhustků kometárního prachu lze usoudit, že naposledy u Slunce byla před stovkami či tisíci roky. Z jediného pozorování spršky meteorů Únorových Eta Drakonid to ale nelze určit přesněji. Roj se tedy dá považovat jen za jakési možné varování.

Dlouhoperiodická kometa Hale-Bopp na jaře 1997|foto: Miloslav Druckmüller

Nezbývá než pozorovat
Jennickens se na základě svého objevu spojil s dalším kolegou z oboru, finským astronomem Esko Lyytinenem. Společnými silami pak oba došli k závěru, že další pozorování roje bude možné v letech 2016, 2023 a poté až v roce 2076. Za velké odmlky mohou planety Jupiter a Saturn, které tentokrát paradoxně k pozorování roje napomáhají – při správném seřazení vůči Zemi svou gravitací posílají proud částic na cestě k nám. Astronomové věří, že další pozorování tohoto roje bude klíčem k odhalení pozice neznámé komety s potenciální hrozbou pro Zemi.

Už to tu bylo?
Jako „hrozivou událost s velkým štěstím pro lidi“ popisují historici dnes již notoricky známou Tunguskou katastrofu. Dne 30. června roku 1908 se v tunguské Sibiři v dnešním Krasnojarském kraji odehrála nevídaná exploze, která srovnala se zemí asi 2 tisíce kilometrů čtverečních plochy a vyvrátila či přelámala na 60 milionů stromů. Došlo k ní však daleko od obydlených oblastí a jako zázrakem není spojována s žádnou ztrátou na životě. Původ exploze se nikdy dojista nevysvětlil; po světě kolovala spousta teorií – od těch válečných s konspirační povahou až po návštěvu mimozemských civilizací. Jednou z nejuznávanějších je však výbuch kosmického tělesa asi 10 km nad zemským povrchem. Neboť jeho zbytky nebyly nikdy nalezeny, uvažovalo se o jeho kometárním původu, protože kometární materiál není nic než led obsahující prachová zrna. Při explozi třením o zemskou atmosféru by se prakticky zcela vypařil. Z vypočtené dráhy tělesa by to odpovídalo úlomku krátkoperiodické Enckeovy komety. I ta je původcem meteorických rojů – listopadových Taurid.

Stromy popadané následkem Tunguské katastrofy vyfocené při expedici v roce 1927|foto: Leonid Kulik

Podle pozdějších výzkumů, na nichž se významně podílel i americký astronom českého původu Zdeněk Sekanina, se ale za Tunguskou událostí skrývá výbuch kamenné planetky. Kometární úlomek by totiž průlet zemskou atmosférou při předpokládaných rozměrech, spočtených na základě síle exploze nepřežil do tak malé výšky nad zemí a vybuchl by značně výš než v 10 km nad Zemí. Záhada Tunguské katastrofy by však mohla být nově objeveným meteorickým rojem Únorové Eta Drakonidy do značné míry osvětlena. Je to již druhý roj, jehož mateřská kometa v minulosti měla či v budoucnu bude mít „našlápnuto“ na kolizní dráhu s naší modrou planetou.

Jistá hrozba?
Mohlo by se zdát, že máme důvod se čeho obávat. Ale žádnou paniku – dokud se kometu nepodaří objevit, nebudou známy její přesné dráhové parametry a nelze se ani náhodou definitivně rozhodnout, že Zemi nebezpečí hrozí. Zprvu není vůbec známo, zda je kometa ještě vcelku, nebo jde o skupinu úlomků či dokonce o nerovnoměrně rozložený prach rozdroleného kometárního jádra. A pokud je kometa vcelku, je spíš pravděpodobné, že se můžeme těšit na jasnou vlasatici prolétající v blízkosti Země okolo 4. února neznámého roku. No, ani ne tak my jako některá vzdálenější budoucí generace. Dlouhoperiodické komety se ke Slunci vrací řádově za stovky či tisíce let…