Do Libavé se vrací paměť

6. srpen 2014
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Kříž na na opuštěném místě ve Staré Vodě - VVP Libavá

Libavsko, drsná krajina s překrásnou přírodou. Po staletí obývané převážně německými starousedlíky. Své domovy nedobrovolně opustili po válce. Ani čeští osídlenci, kteří se zabydleli v prázdných staveních, se tu dlouho neohřáli.

Gottwaldova vláda Libavsko zabrala pro vojenský újezd, místo pro civilisty zapovězené. Postupně mizely celé vesnice, kostely, památky. Po jejich ruinách jezdily tanky československé socialistické armády, po osmašedesátém roce i Sověti. Nápisy v azbuce tu najdete i dnes.

Až v devadesátých letech se Libavá začala otevírat pro obyčejné civilisty. Značily se turistické stezky, cyklotrasy - i když sem lidé bez povolení mohou jen párkrát v roce. Místní nadšenci na původní místa vracejí symboly, spojené s historií původních obyvatel. Vrací se Libavé paměť?

Před časem se na Libavé vztyčovaly kříže, které tu dříve stávaly. Místní patriot Jindřich Machala, který tu žije od svých 2 let, ukazuje na místo, kde stával původní kříž rodiny Hajdovy: „Rodina postavila někdy v 30. letech kříž na ochranu před nepříznivými vlivy a my jsme se rozhodli ho obnovit. V roce 95 tady stál, ale při úpravách okolního terénu vzal za své. Tak jsme vytvořili repliku.“

V takzvané Kouřilově zatáčce stál kříž, který postavil dřemovický rychtář na ochranu svého majetku. Byl postaven v 1930, původní kříž stál na svém místě ještě loni. „Všechno jsme vyčistili, a podle toho jsme vyrobili dvě repliky. Aby tam bylo aspoň něco autentického, tak jsme do každého narazili původní hřeby z toho kříže,“ vysvětluje Jindřich Machala a dodává: „Uvedeme ho do původního stavu i s letopočtem. Z modřínového dřeva, 8 metrů vysoký, je to všechno ruční práce.“

Transport vysídlených českých Němců po druhé světové válce

Kříže mají připomínat, že na Libavé žili stovky let obyčejní lidé. Z původních obyvatel tu dnes nežije nikdo. „Za 60 let se to tady zničilo úplně. Takže musíme nějak přispět k tomu, abychom to zcivilizovali,“ zdůrazňuje Jindřich Machala.

Reakce lidí na osazování křížů bývá různá. Někteří tomu nerozumí a nevidí v tom žádný smysl. „Někteří se zajímali, kolik euro jsme za to dostali, další nám drželi palce, aby to dobře dopadlo,“ vypráví Jindřich Machala. „Je potřeba, aby lidé k tomu tady získali vztah. I když někteří říkají, že to není jejich historie, ale německá. Ale kdo z nás může stoprocentně tvrdit, že má vyloženě české kořeny? Když tady žili Němci nějakých 250, 300 let, je to historie nás všech.“

Devastaci Libavé nebyly ušetřeny ani hřbitovy. Pomníky se odvážely kdovíkam, hroby vykrádali hledači šperků a zlata. Když se dnes na Libavé objeví starousedlíci nebo jejich potomci, a občas sem z Německa jezdí celé autobusy, nenajdou ani hřbitovy, ani hroby svých blízkých. To se má brzy změnit. Vojáci se s místními dohodli, že zaniklá pietní místa označí orientačními tabulemi. Hřbitovy budou také zakresleny do vojenských map.

Paní Hilda Benischová, jedna z původních obyvatelek, hledá na Libavé hrob, kde byla pochována její maminka. Na místě, kterému se říká Velká Střelná a kde stál původní hřbitov, rostou dnes stromy. Po žádných náhrobcích tu není ani stopy. „Byla tady návštěva z Německa, co tady měli hroby. Snažili jsme se najít hrob, byla přeoraná zem od tanků. Našli jsme tam kosti, lidské kosti, a dokonce i lebku. Tak jsme našli trochu větší kámen, vyhrabali důl, lebku a kosti jsme tam zahrabali. Byl to hrozný pocit, ale to je vojenské území, nedá se nic dělat,“ hovoří paní Hilda.

Podle olomouckého historika Jiřího Glonky žili původní obyvatelé na Libavé od 13. století. Bylo zde nehostinné prostředí, neúrodná půda. Počet obyvatel na 1 kilometr čtvereční byl 50, tedy polovina průměru první republiky. Libavé se tehdy říkalo Moravská Sibiř. Většina obyvatel pracovala v továrnách, v železárnách, anebo v břidlicových lomech. Břidlice se vyvážela do Ameriky, na důležité stavby Rakouska-Uherska v Budapešti i ve Vídni.

Stará Voda, nápisy na zdi kostela

Většina německého obyvatelstva na Libavé byla výrazně levicově orientovaná, šlo především o dělníky. Jiří Glonek upozorňuje: „Antifašismus tam přežíval a měli s tím velké problémy i orgány Třetí říše. Status antifašisty po roce 45 byl přiznán velké části obyvatelstva.“ Po válce a po odsunu obyvatelstva bylo rozhodnuto o zřízení vojenského prostoru: „Prostor začala v roce 1968 využívat ze dvou třetin sovětská a z jedné třetiny československá armáda. Až po opuštění toho prostoru sovětskými vojsky na začátku 90. let dochází k návratu civilních obyvatel.“

autoři: zem , sch
Spustit audio