Dluhy nemocnic rostou

Naučili jsme se v tom chodit, ale přinejmenším od zveřejnění ekonomické bilance nemocnic za minulý rok by mělo být jasné, že dál už to tak nejde. Známy jsou výsledky z krajů i z velkých státních nemocnic. Nebyly tragické. Dluhy ve velkých nemocnicích se zvýšily o 200 miliard, v krajích se dokonce snížily zřejmě především kvůli oddlužení, které proběhlo začátkem roku. Dál je ale situace neudržitelná, to lze vyčíst téměř jednoznačně.

Při pohledu na kraje se zdá být zřejmé, že nejlepší kontrolu nemocnic mají ve čtyřech z nich. Na Plzeňsku, Zlínsku, Karlovarsku a v Jižních Čechách. V prvních dvou jmenovaných se dluhů zbavili, u druhých dvou vážné problémy neměli už před tím. Poměry se mírně zlepšily i v jiných krajích. Naopak své nemocnice nezvládají ve Středních Čechách a na Pardubicku.

Podrobnějším pohledem do krajů je možné zjistit, že úspěšní jsou ti, kteří se snaží zlepšit účetnictví nemocnic a vlastně tak získat nad penězi nějakou kontrolu. Nejrozumnější cestou se ukazuje změna neprůhledných příspěvkových organizací na obchodní společnosti, které se musí chovat podle běžných účetních pravidel.

Úspěšní nebyli naopak tam, kde chtěli omezit nabídku zdravotní péče. To je rozumný a potřebný krok, který podnikli například krajští radní v Pardubicích, kteří zrušili čtyři z devíti krajských nemocnic. Jenže to je rozumné z pohledu na zdravotnictví jako celek, skutečně se tak ušetří. Jenže úspory na Pardubicku nakonec pomohly jen zdravotním pojišťovnám, které nemusí platit za zbytečnou péči. Radní v Pardubicích prostě jenom přišli o přísun peněz.

Účty za rok 2004 zkrátka ukázaly, že kraje pouze proplouvají v nešťastně nastaveném systému, kde jsou šikovní, dokáží ušetřit na detailech a velké peníze utíkají dále. A když budou chybět v systému, nakonec se nedostatek projeví i v nejlépe řízených krajských nemocnicích.

Stejnou pravdu potvrzují velké státní ústavy. Z 12 je 7 bez zásadních problémů, dva se je snaží řešit a tři se dále propadají. Konkrétně jde o brněnskou Nemocnici U svaté Anny a pražská zařízení Krč a Bulovku.

Uspěli ti ředitelé, kteří se dokázali přizpůsobit poměrům, které nastaly na prapodivném českém trhu se zdravím. Menší nemocnice byly ze značné části financovány podle systému D.R.G., jinými slovy byly placeny za diagnózu. Systém D.R.G. umožňuje pacienta pouze vyšetřit, okamžitě poslat dál do velkého ústavu a přitom dostat peníze za vyléčení. Zřejmě toho některé nemocnice využívaly, protože se mimořádně zvýšil počet výkonů ve velkých nemocnicích. Pokud se ředitelé nemocnic dokázali domluvit s pojišťovnami, aby za nové výkony zaplatily, ekonomicky mohly obstát.

Tento postup ukazuje další plýtvání. Jedni jen předstírají, že léčí, druzí vydělávají na tom, že zvyšují své výkony.

Existuje i méně kritický pohled. Lidé se naučili chodit do dobrých, velkých nemocnic, a ty horší logicky ztrácejí. Pak je ovšem nesmyslné snažit se udržet všechny nad vodou, jak se letos snaží Ministerstvo zdravotnictví, když vyhláškou všem stejně zvýšilo příjmy.

Najít cestu z divného systému se zatím nikdo nesnaží, i když jasný směr vyplývá už z analýzy hospodářských výsledků nemocnic.

Je třeba snížit kapacity, protože mnohé jsou zbytečné. Není to však možné učinit administrativním zásahem z centra ani z krajů. Tyto kroky se krajům nevyplatí a vládnímu zásahu by se po zkušenostech z Pardubic bránily. Z centra je možné vydat směrná čísla, o potřebnosti a nepotřebnosti by ale měl rozhodnout trh.

Trh ve zdravotnictví nefunguje příliš dokonale. Je tedy třeba mu pomoci. Jednou z cest je zveřejňování údajů o kvalitě péče v nemocnicích, a také o jejich hospodaření. Každý pacient si rozmyslí chodit do nemocnice, jejíž výsledky jsou o poznání horší, než v ústavu o 20 kilometrů dál.

Regulace by mohly provádět pojišťovny, pokud by našly funkční systém hodnocení, který by odpovídal dosud nepříliš úspěšnému systému D.R.G.

Ve zdravotnictví se dá snadno říkat, že nějak bude a loňské výsledky nemocnic ukázaly, že nemusí být ani příliš špatně. Výhled na letošní rok je ovšem horší. Ekonomiku nemocnic může zhoršit příkaz ministerstva, zvýšit platy lékařů a stále hlubší finanční propad pojišťoven.

Stále si můžeme říkat, i kdyby se hospodařilo špatně, nějaké peníze z pojistného zdravotníci vždy dostanou. Tady je ovšem možné zcela vážně upozornit. Peníze na pojistné přece platí každý z nás. Jsme snad tak otupělí, že své peníze necháme rozhazovat zcela zbytečně?