Diváci – batolata i lezci – nám na začátku představení vybíhají na jeviště, popisuje režisérka BatoLaterny Strejčková
„Cokoliv děláte pro děti, je proces, který nekončí premiérou, ale premiérou začíná jeho nový život,“ říká režisérka, dramaturgyně a také pedagožka Hana Strejčková. V pražské Laterně Magice má obrovský úspěch její BatoLaterna, což je projekt určený dětem od šesti měsíců do tří let. „Děťátka se seznamují s věcmi, které znají v úplně jiném kontextu a s tím, že si dítě vytváří nové obrazy,“ popisuje.
„Pracujeme s barevností, s haptikou, s blízkostí a vzdáleností. S akcemi, které si dítě může zařadit buď do toho, co zná, anebo vytvářet nové rámce. A díky novým rámcům dochází mnohem snáz k dalšímu porozumění a zkoumání světa,“ doplňuje v pořadu Hovory.
„Máme-li miminko v náručí rodiče, případně leží na bříšku a sleduje, co se děje před ním. Pracovali jsme s tím, abychom k němu přicházeli v intervalech, které mu budou příjemné. Takže mu dopřejeme i odpočinek od toho, na co se dívá, aby se mohl zaposlouchat. Mohl se otočit na zádíčka, případně se nakrmit, nakojit – a děje se tam úplně všechno.“
Divadlo je ale i pro děti staršího věku. „U nich víme, že v 11. minutě, jakmile se objeví malinké káči symbolizující kapičky deště, tak lezci, bříškolezci i běhači vybíhají kupředu. Samozřejmě bříškolezci jsou mnohem pomalejší než ti, co už mají rychlé nožičky.“
„Když zohledníme koncept malého badatele, tak podporujeme zvídavost a skrze ní se dostáváme blíže k dětem. Na všech úrovních a s ohledem na všechny věkové vrstvy, pracujeme s tím, aby v nich představení zanechalo stopu, že v divadle může být krásně bezpečno a na vše si mohou sáhnout.“
„Spoluprožívání se děje s někým, kdo dítě doprovází – je tam tedy i zodpovědnost a apel na rodiče, na průvodce. Protože chodí i babičky a dědečkové, tety, dokonce i strýčkové s neteřemi. Rodič komentuje, co vidí na jevišti, co vidí on a co by chtěl, aby vidělo i dítě. Dovysvětluje mu a pořád je navíc tím bezpečným přístavem.“
Rodič zná podle Stejčkové divadelní konvence, takže může jít dítěti příkladem, jak k podobné disciplíně vůbec přistupovat. „
A že divadlo může být opravdu zážitkem a svátkem zcela odlišným od návštěvy hřiště nebo herního koutku v obchodním centru. Může se stát něčím, co se propíše hluboko do paměti, aniž by si dítě po letech řeklo: ,Aha, to jsem byl na BatoLaterně a tam jsem toto prožil – protože tohle nejspíš nenastane.“
Je to prý cesta, jak ukázat, že divadlo může být spojující a sjednocující.
„Nechci, aby to znělo pateticky, ale je to vlastně průkopnictví na naší Nové scéně Národního divadla. Diváci se nám dostávají i do divadelního zázemí. Jsme všichni společně na jevišti, i když máme barevně oddělené plochy, které jsou zcela bezpečné. Pak je tam plocha jeviště, která má bílou barvu a i tam oddělené plochy, za kterými jsou světla. Ale už jsme našli i cestu, jak komunikovat, aby nám nesvítilo světlo do očí, když například někdo běží pro své dítě na scénu.“
„Máme různé strategie, abychom strávili všichni a s respektem k ostatním co nejkrásnější čas. Protože když vidíte některé děti, jak jsou uneseny a fascinovány, tak zapomenete na to, že některá maminka s dítětem si prostě ještě nezvykla na to, že jsou v Národním divadle a že dobré mít i nějaká pravidla.“
Celé Hovory Naděždy Hávové najdete v audiozáznamu.
Související
-
BatoLaterna jako divadlo pro batolata. Laterna magika uvádí poprvé inscenaci pro nejmenší děti
Laterna magika uvádí poprvé v historii na jeviště Národního divadla inscenaci pro nejmenší děti BatoLaternu, tedy titul pro batolata od 6 měsíců do 3 let.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
