Dialog vedou vždy jen svobodní a svobodomyslní

Řečníci na konferenci se veskrze shodovali v tom, má-li vůbec cosi takového naději vzniknout, musí mezi jednotlivými společenstvími, tvořícími státy střední Evropy probíhat proces usmíření. Ten může, jak zdůraznila účastnice konference filosofka Gesine Schwan, těžko probíhat, pokud jedna či druhá strana bude před podstoupenou oběť strany druhé nastrkovat oběť vlastní. Takový krok podle ní není možné vnímat než jako projev negativní, až nepřátelský, rozhodně však ne jako krok, vedoucí ke vzájemnému usmíření. Oběť druhé strany, usilujeme-li o vzájemné usmíření, je potřeba sdílet, sdílet i lítost spojenou s její existencí. Připomněla v této souvislosti slavné gesto sledující polsko německé usmíření, iniciované polskými biskupy v 60. letech minulého století a vtělené do dopisu, adresovaného německým biskupům. Dopis obsahuje odpuštění německým biskupům za hrůzy spáchané za druhé světové války ze strany biskupů polských a prosbu o odpuštění polským biskupům ze strany biskupů německých. Myšlenku Gesine Schwan je však potřeba doplnit postojem hnězdenského metropolity, arcibiskupa Henryka Muszyńského, který v této souvislosti v rozhovoru pro katolický Tygodnik Powszechny řekl: .polští biskupové německým vzkázali: "odpouštíme a prosíme o odpuštění." Nemůžeme něco takového vztáhnout k Židům. To by totiž znamenalo, že je stavíme na roveň k nacistům. Jim můžeme říci jediné: "prosíme o odpuštění."

Teprve odpuštěním a vzájemným smířením má šanci vzniknout cosi, co bychom mohli nazvat určitou vzájemnou sounáležitostí. Ale jak už to chodí: vedou-li se debaty na téma sounáležitost, identita, kultura, kulturní kořeny, patriotismus ve vztahu k evropskému sjednocování, tudíž v souvislosti s Evropskou unií, nakonec celá řada diskusním příspěvků skončí pochybností, zda lze v rámci Evropy o něčem takovém vůbec mluvit. Tak tomu bylo i na česko německé jihlavské konferenci tento víkend. Dokonce zazněl názor, zda vůbec můžeme mluvit o identitě v rámci jednoho národního státu. Ani společnost tvořící konkrétní národní stát není stejnorodá. Je vícevrstevná, složená z celé řady, často protichůdných identit a kultur. A jestliže něco takového lze vysledovat v rámci národního státu, jak potom mluvit o stejnorodosti v rámci společenství národních států, jímž Evropská unie nepochybně je a bude?

Teprve na pozadí podobných diskusí si máme šanci uvědomit, jak značně se můžeme míjet s klíčovou podstatou Evropské unie, jestliže pozornost věnujeme výlučně, byť nepochybně nesmírně důležitým problémům, spojeným s dosud nezahojenými ranami, se vzájemnou různorodostí a jinakostí, a přitom si necháme uniknout, že Evropská unie je především společenstvím národních států, výlučně však států liberálně demokratických a právních. Tedy států, tvořících společnosti složené ze svobodných a svobodomyslných jedinců.

Dopis polských biskupů, kteří německým napsali "odpouštíme vám a prosíme o odpuštění", byl především projevem jejich svobodomyslnosti. Jen svobodní lidé jsou totiž schopni se svým včerejším nepřítelem navázat dialog a nakonec se vydat na cestu odpuštění a usmíření. Naopak zotročení lidé lotrovským státem, jakým byly kupříkladu komunistické země, k takovým kroků nedostanou sebemenší šanci. Lotrovský stát nestojí o usmíření a o dialog. Lotrovský stát naopak usiluje o existenci nepřítele - a to jak vnějšího, tak vnitřního, lhostejno dokonce, zda skutečného nebo uměle vytvořeného. Čím více nepřátel má, tím má více argumentů pro zdůvodnění své násilnické podstaty a neochoty navazovat sebemenší dialog s okolím.

Není ani tak důležité, do jaké míry dvě rozdílná společenství, vedoucí spolu dialog, v jeho rámci najdou, nebo nenajdou ve svých různostech podobnosti či shodné rysy. Daleko důležitější je ochota tento dialog vést. Ten je projevem svobody obou. Důkazem ochoty obou stran respektovat se, byť ve vzájemné jinakosti.

Tak otázka po evropském patriotismu, ani otázka po evropské identitě, dokonce otázka po společných kulturních kořenech nemusí být uspokojivě zodpovězena, dokonce nemusí být zodpovězena vůbec. Daleko důležitější je fakt procesu hledání této odpovědi, existence neustále vzájemně vedeného dialogu jako projevu oboustranně svobodné vůle.

Skutečnost, že si česko německá jihlavská konference už po patnácté položila podobné otázky a hledala na ně odpovědi, byť je nakonec zcela nenašla, svědčí, že se tu už po patnácté setkali zástupci svobodných společností. A to by bez existence Evropské unie asi sotva šlo.