Děti oddělené od světa – Příběh Terezie Hradilkové

Napadlo ji tehdy, že si najde práci v ústavu pro postižené děti – a dostala místo v internátní škole pro nevidomé na Hradčanech. Jak vypadala péče o postižené za normalizace? O tom bude Terezie Hradilková vyprávět v nedělních Příbězích 20. století.

Do internátní školy pro nevidomé nastoupila T. H. na podzim 1980. „Praxe byla taková, že když se narodilo nevidomé dítě, tedy dítě s určitým handicapem ve vývoji, tak je zavřeli do internátu, místo toho, aby se rodině pomohlo s péčí, aby mu společnost nahradila ztrátu zraku a přiblížila mu okolní svět… V našem případě děti žily v naprosto umělém prostředí a přišlo mi, že jsou tím postižené víc než vrozenou vadou. Měly skvělého učitele hudby i Braillova písma, tím byla škola vyhlášená, nadané děti tam opravdu dostaly příležitost získat vzdělání. Jenomže ty ostatní, kterým se říkalo ´zvláštňáci´, vyrůstaly oddělené od normálního světa. Čili děti, které na tom byly nejlíp, měly nejlepší péči. Ty, které ji nejvíc potřebovaly, ji ovšem nedostávaly.“

Práce v internátě určila celý další profesní život Terezie Hradilkové. Začala brát děti ven, narušovat přesně vymezený internátní řád, vymýšlela pro ně hry, obstarala si odbornou literaturu ze Západu, kterou jí tchýně přeložila z angličtiny a přepsala do několika školních sešitů. Vedení ústavu se však změny nezamlouvaly, odporovaly zavedené praxi. V roce 1981 se přeci jenom dostala na vysokou, studovala speciální pedagogiku, ale do internátu dál docházela, ironií osudu jako jedna z vedoucích pionýrského oddílu pro děti se zrakovým postižením:

Terezie Hradilková|foto: Soukromý archiv Terezie Hradilkové

„Ten pionýr představoval po určitou dobu dobré ´krytí´. Děti se na schůzkách a na táborech učily každodenním dovednostem, tomu, co ve škole dělat nemohly. Asi dva roky nám to procházelo, pak přišla do ústavu nová ředitelka a začaly problémy. Kdo vlastně jsme?Máme vůbec ´pionýrské minimum´? Vytkli nám, že jeden z vedoucích oddílu je sám nevidomý a že do oddílu dochází i jeho žena, která byla na vozíku. Sdělili nám, že pionýrského vedoucího nesmí dělat postižený člověk, že děti nenosí červené šátky. Nakonec mne pozvali na školský výbor KSČ, což byl příšerný zážitek, a oddíl rozprášili.“

Terezie Hradilková dostudovala v roce 1968, absolvovala s diplomovou prací na téma „Vliv internátní výchovy na deprivaci dětí se zrakovým postižením.“ Patřila k mladší generací protikomunistické opozice a k hnutí České děti, v roce 1988 iniciovala a spoluzakládala hnutí pražských matek - pozdější občanské sdružení Pražské matky. Roku 1990, byla při vzniku první organizace nevidomých, která se odloučila od Svazu invalidů a spoluzakládala Poradnu pro rodiny dětí se zrakovým postižením v Praze. Dvaadvacet let let profesní kariery věnovala zavedení, rozšíření a kvalitě služby raná péče – terénní služby pro rodiče dětí s postižením, poskytovanou v domácím prostředí.

Více se dozvíte z Příběhů 20. Století, které vysílá v neděli 14. dubna Český rozhlas Plus.