Denisované překročili Wallaceovu linii
Nejnověji objeveným lidským druhem jsou záhadní denisované. Podle nové studie dokázali překročit i mocnou přírodní bariéru - Wallaceovu linii.
Před třemi lety vědci oznámili senzační objev: v Denisově jeskyni na jihu Sibiře byla nalezena 41 000 let stará kůstka z ženského prstu, která nebyla ani moderního člověka, ani neandrtálce. Genetická analýza prokázala, že žena patřila k novému druhu archaických lidí, kteří dostali jméno denisované. Pokračující genetický výzkum pak přinesl důkazy o jejich křížení s moderními lidmi. K němu však nedošlo na asijské pevnině, jak by se dalo očekávat. Stopy DNA denisovanů totiž nesou pouze původní populace z Austrálie, Nové Guineje a přilehlých oblastí.
Tímto jevem se mimo jiné zabývá profesor Alan Cooper z Adelaidské univerzity a profesor Chris Stringer z Přírodopisného muzea v Londýně. V článku v časopise Science tvrdí, že se dá vysvětlit tím, že denisované překročili takzvanou Wallaceovu linii tvořenou silnými mořskými proudy podél východního pobřeží Bornea. Jedná se o jednu z největších biogeografických bariér, která například dělí savce na placentály z Evropy a Asie a vačnatce, kteří dominují Austrálii a Nové Guineji.
Závěry, k nimž vědci došli, jsou velmi důležité pro naše chápání evoluce a kultury časných lidí. To, že se denisované dokázali rozšířit za mořskou bariéru, vyvolává jak otázky o jejich schopnostech a chování, tak o tom, jak daleko se vlastně rozšířili. Další významnou otázkou je pak to, kdy a kde se setkali s moderními lidmi, kteří se asi před 50 000 lety vydali kolonizovat Austrálii a Novou Guineu. Z genetických dat vyplývá, že muži denisované se křížili s ženami moderních lidí. Naznačuje to, že na území denisovanů za Wallaceovou linií vstoupila poměrně malá skupina moderních lidí.
Zdroj: ScienceDaily, Science
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.