Dělání vlády

11. duben 2005

Dá se nejspíš úspěšně pochybovat o tom, že nedělní jednání koaličních špiček o budoucí nějaké vládě sledovala veřejnost s tetelivým napětím. A zda vůbec s nějakým napětím, natož tetelením. Podle březnového průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění - stávající vládě věří nějakých 27% veřejnosti a s politickou situací jsou, naopak, nespokojena 62% dotázaných.

Zajímalo by mě, jestli se v Centru nějak nepřehlédli s tím číslem, které se týká víry ve vládu. Podle toho, co tak kolem sebe slyším, by mi připadalo realističtější, kdybych se dozvěděl, že vládě ne, že důvěřuje 27% lidí, ale 27 lidí.... No, nechme to stranou. V neděli se špičky pozičních, tedy dosud vládních stran, dohodli, že se pokusí nějak dohodnout na sestavení vlády, která by se neopírala o podporu komunistů. V konečném efektu, tedy v praxi, je to -podle mého - skoro jedno a jde jen o vytírání zraku veřejnosti. Komunisté, ať chce kdo chce co chce, jsou parlamentní stranou, kterou si všichni na vysoké politice zúčastnění nějak už k tělu, a tím pádem i ke spolurozhodování na vývoji státu, dávno připustili... Ale dobrá, řekněme, že od neděle - poté, co vedení sociální demokracie konečně připustilo, že vládu by nemusel vést Stanislav Gross, - probíhají jednání o sestavení jakéhosi "překlenovacího" kabinetu, který by měl umožnit, aby se poziční (vládní) vlci nažrali a opoziční kozy zůstaly celé...

Volební preference současných vládních stran jsou nedostačující na případný úspěch v předčasných volbách, proto ta snaha udržet se nějak do léta 2006 u moci, a doufat při tom, že se stane nějaký zázrak, který by vrátil do hry nejen upadající sociální demokracii, ale také voličsky vlastně přehlíženou Unii svobody-DEU.

Jestli někdo kolem Stanislava Grosse myslí hlavou, tak se to - viděno alespoň marketingově či reklamně - v posledních dnech konečně projevilo. Nejen, že premiér sám vyjevil ochotu vzdát se neudržitelné funkce v jakýsi obecnější prospěch, ale povolal (jak se zatím zdá) neokoukanou tvář diplomata Jana Kohouta, navíc z Bruselu, aby tím dal poměrně rázně najevo, kam by se další vláda měla se svou pracovní náplní zaměřit. To vypadá jako dobrá zpráva.

Zamýšlený budoucí premiér už naznačil, že k jeho prioritám by patřilo dotáhnout do konce zatím hodně zmatečné tlachání kolem přijetí či nepřijetí evropské ústavy.

Méně dobrou zprávou je, že osobní nenávisti neustále brání vytvořit optimální vládní tým, neboť je důležitější (nejspíš a z pohledu sociálních demokratů) dát i při sestavování té budoucí vlády za vyučenou neposlušným koaličním partnerům a do kabinetu nepustit nikoho, kdo v posledních týdnech pohlédl nepěkně na Stanislava Grosse. Navíc je tu jasné pnutí uvnitř stávajícího kabinetu a to nejen v názoru na případnou tichou spolupráci s komunisty, které se někteří členové kabinetu jistěže nebrání (kdo například pustil do čela resortu zdravotnictví zasloužilou členku KSČ, patřičně na své působení v monovládné partaji hrdou Miladu Emmerovou?), leč i například ohledně problematiky snižování daní. Před několika dny přišel se svým návrhem místopředseda vlády Martin Jahn, aby se ihned ukázalo, že jestli tu má někdo monopol na dobré daňové zprávy pro veřejnost, pak se jím cítí být jiný místopředseda vlády a ministr financí Bohuslav Sobotka. Ten kolegy Jahna představu o snížení daní označil za "soukromou iniciativu" a předvedl světu poněkud pozměněnou verzi... Bravo, pánové. Co takhle si nejprve soukromě na toaletě ve Strakově akademii nafackovat a před lid pak předstoupit s jednou, za to celou vládou podporovanou představou o daňové reformě? Vládě by jednotné vystupování na důvěře jistě neubralo.

Pár věcí mi ale hlavou nepřestává vrtat: Je to náhoda, že Stanislav Gross kývl na případné odstoupení z čela vlády pár hodin poté, co byl prodán většinový podíl v Telecomu? Je to náhoda, že pár týdnů byla pozornost veřejnosti směrována na všechna možná, hodně bulvární témata, jen ne na třiaosmdesát miliard, které tahle vláda inkasuje za prodej většinového podílu ve společnosti strategického státního významu firmě, která dá nejvíc a nikoli jiné, která by třeba i sdělila své budoucí plány? A proč toho víme více o tom, kolik každý z občanů dluží (a na daních splácí) za státem a jeho reprezentací udělané chyby a tak málo toho víme, kolik bude mít každý občan třeba právě z prodeje Telecomu?

Říkám to hlavně proto, že příštích pár dnů či týdnů se budeme horlivě zabývat tím, kdo s kým, o čem, pro koho a za kolik bude v nové vládě, jejíž životnost je přinejlepším zhruba rok, a stejně se málo dozvíme o tom, kam vlastně směřujeme...

autor: Martin Schulz
Spustit audio