Debaty o reformě Paktu stability

Tato obecnější úvaha musela zaznít pro pochopení problému, který nyní řeší členové Evropské unie. Měně, kterou používá tucet zemí, se vede nadobyčej dobře. Její kurs vůči americkému dolaru dokonce posílil tak, že je to vývozu z Evropy na obtíž, a to i zemím, které euro nepoužívají, ale jejichž měny jsou na tu společnou navázány. O největší svízeli společné měny se příliš nahlas nemluví. To ale jen proto, že příliš mnoho řečí by vyplašilo to nejcennější, co každá měna potřebuje, totiž důvěru. Důvěra v euro záleží na dodržování pravidel platných pro všechny země, které ho používají jako vlastní měnu nebo se k tomu v brzké době chystají. Těch několik pravidel, více známých jako maastrichtská kritéria, se kupodivu zrodilo z čisté politiky. Když se Francouz François Mitterrand a Němec Helmut Kohl shodli, že znovusjednocenému Německu bude lépe, když se ještě více začlení do evropské integrace, jako vhodný nástroj k dosažení tohoto cíle se jevila společná měna. Aby ale občané Spolkové republiky léta uvyklí na pevnost vlastní marky takovou výměnu přijali, dostali slib, že evropská měna bude spravována podle pravidel, které se tolik osvědčila u německé marky. Tato dohoda se snadno slibovala, protože na počátku minulého desetiletí ještě německý kancléř nepomyslel, jak nákladné a zdlouhavé bude znovusjednocování jeho vlasti. S dodržováním přísných pravidel má nyní potíže Kohlův nástupce Gerhard Schröder i Mitterrandův nástupce Jacques Chirac. Kupříkladu stanovenou hranici rozpočtového schodku, který by neměl překročit tři procenta hrubého národního důchodu, Německo a Francie porušily několik let za sebou. Pro takový případ jsou tu samozřejmě sankce. Před čtrnácti měsíci si ale Berlín a Paříž ve spolupráci se zeměmi, které si svými rozpočtovými deficity také koledují o potrestání, vynutily stav, které se dá popsat jedině tak, že platná pravidla na čas skončila v ledničce. Stav provizória ale nemůže trvat věčně. Mohl by otřást důvěrou v euro založenou na předpokladu, že země, které ho používají, se chovají finančně odpovědně. A mohl by také otřást důvěrou, že v Evropské unii platí staré latinské "Pacta sunt servanda", smlouvy se dodržují. Kancléř Schröder s prezidentem Chirakem stojí před rébusem, jak vyjít z prekérní situace se ctí. Jako z udělání oba napadlo, že pravidla týkající společné měny musí samozřejmě platit, ale že by se například při posuzování rozpočtových deficitů měly brát zvláštní ohledy na některé výdaje. Bez ohledu na to, že se do puntíku neshodli na jejich výčtu, bylo zřejmé, že francouzsko-německé duo směřovalo ke stejnému cíli, uvolnění rozpočtového chomoutu, jehož podobu určily právě Francie s Německem. První gruntovní debata o Paktu stability a růstu, který obsahuje europravidla a sankce za jejich porušování, se odehrála zkraje tohoto týdne. Kancléř Schröder své představy vyložil hodně zeširoka v pondělním článku pro deník Financial Times Deutschland. Jean-Claude Juncker, který jako lucemburský premiér předsedá toto pololetí celé Evropské unii a zároveň jako ještě déle sloužící lucemburský ministr financí stojí v čele skupiny správců eráru zemí používajících euro, německo-francouzské nápady rázně odmítl. Jeho názor podpořilo Rakousko a Nizozemsko. Nemá-li evropská integrace ztratit smysl, smlouvy by se měly dodržovat. Přesto Paříž s Berlínem nemusejí vyjít úplně naprázdno. Podmínkou ale je, že změnu Paktu stability schválí všichni členové unie. Jinak se naruší tenká nit důvěry v platné smlouvy zrovna v čase, kdy pětadvacítka schvaluje evropskou ústavní smlouvu. A kdo by stál o novou dohodu, když se nedodržují ty staré?