Dbejme o své politiky

Jiří Ješ se odrazil od rozhovoru, který poskytl Magazínu Lidových novin blízký přítel a spolustrůjce politické hvězdy Mirka Topolánka Marek Dalík. Dostával nekonfliktní otázky a poskytoval vlídné odpovědi. Ten tam byl Dalík vyhýbající se Reportérům ČT, kteří co chvíli narazí na nějakou podivuhodnou firmu či kauzu s Dalíkem spojenou.

Nebyl ani dotázán, co je pravdy na historce, podle níž kdysi parta mladých "píáristů" či "image-makerů" u hospodského stolu zvažovala, na kterého šedého politika vsadit a učinit z něj persónu prvořadého významu. Pověst traduje, že vybrán byl ostravský senátor "s gulama".

I tak to občas v politice může chodit. Ne každý politik je talent od přírody a prakticky žádný se neobejde bez rádců a dalších spolupracovníků. Vždy jen záleží na tom, co od nich očekává on, jakou práci jim zadává a jaká očekávání mají oni. S tím souvisí, zda s nim za jeden provaz táhnou z osobních sympatií, názorové blízkosti, anebo jen proto, že tyto rádce politikovi do kožichu nasadila nějaká vlivová skupina. A těch věru je! Odpůrci potratů počínaje a energetickými kolosy konče. O cizích tajných službách si spekulovat raději ani nedovolím. Politikou pak protékají nápady, vzájemně výhodné protislužby, ale i nemalé peníze.

Rozlišit, kdo je čistý a kdo se ušpinil, kdo se zpronevěřil morálce a kdo zákonu, kdo je naivní obětí a kdo mazaným šíbrem, bývá často nemožné. Přesto kvůli tomu nelze stavět na pranýř všechny politiky, ani politiku coby profesi. V demokratické společnosti se předpokládá, že politici budou reprezentanty různých zájmů, mezi nimiž by měli odpovědně poměřovat. Podstatná je přitom absolutní otevřenost. Jí by měly napomáhat normy o střetu zájmů, regulaci lobbyingu či přístupu veřejnosti k informacím.

Nad rámec legislativy zbývá už jen etické chování politiků a jejich týmů. Je odpovědností námi volených zástupců, koho a s jakou pověstí zaměstnávají. Podivně přirozeně působí, když politikův spolupracovník podezřele podniká, absolvuje tajemné noční schůzky uprostřed lesa, ale třeba také když se ochotně zviditelňuje ve společenských časopisech. Vždyť i takto jde zvyšovat svoji cenu u vlivových skupin, které by se rády vetřely do politikovy blízkosti.

O tom, že ti nejvykutálenější zákulisní hráči v politice dokáží bez problémů přestupovat levo-pravé hranice, svědčí příklad Miroslava Šloufa. Stál za strmým vzestupem Miloše Zemana, pár let si pobyl na vrcholu státní správy, ovšem v současnosti, bez ohledu na partajní legitimaci ČSSD v kapse, je horlivým pomahačem Topolánkovy vlády nebo též důvěrníkem ministra Řebíčka.

Určitě se mu přitom hodí, že dodnes spousta sociálních demokratů o něm s úctou hovoří jako o Mirkovi, ačkoli se ostošest snažil zhatit šance opozičního prezidentského kandidáta, přátelí se s Dalíkem, je spojen s osudem dvojice Pohanka-Melčák a spoluúčastní se Zemanovy palby z vysočinských hvozdů. Kolega Ješ nemá pravdu, když spekuluje, že Šlouf hraje na obě největší strany. Kdepak, tento typ lidí hraje vždy jenom na sebe, pravice sem, levice tam.

Ani sebeprotřelejší či sebevzornější rádce však nezaručí, že jeho politik bude působit slušně, kultivovaně, přátelsky. Nepochybně i Marek Dalík by - přes jejich společnou zálibu v symbolice Třetí říše - stál o Topolánka milého k novinářům, nezvedajícího prostředník, nemluvícího jako dlaždič. Jenže komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí. Stejně tak neudělají mediální školitelé zdatného rétora z breptajícího poslance, který nepozná, co je podmět a co přísudek. Takovému nezbude než stavět svoji pověst dejme tomu na pracovitosti. Naopak Topolánek může těžit z upřímnosti, lidovosti a renomé šťastného hocha, kterému se zkrátka vždy daří.

Na každém můžeme nalézt hezké a stinné stránky. Neměli bychom ale přitom plést jablka s hruškami. Klade-li například Jiří Ješ vedle sebe Topolánkovy vulgarity a buldočí urputnost Jiřího Paroubka a Davida Ratha, jejichž vystupování prý může leckomu otevírat kudlu v kapse, činí politice medvědí službu. Musíme přece odlišovat mezi sprostotou a ironií, agresivitou a razancí, arogancí a důsledností. Nemuselo by ve Sněmovně docházet k hlasitým projevům opozičních špiček, kdyby se vláda nebránila věcné debatě tu o Lisabonské smlouvě, tu o radaru, tu o Čunkovi...

Anebo ještě jinak: Nakolik by média zajímali opoziční politici tiší, hovořící v učených souvětích a kabinet na každém kroku chválící? Pokud má být o lídrovi opozice slyšet a pokud má mít naději na změnu poměrů, musí se umět ozvat rychle, stručně, na plná ústa. Nám mnohým jemnocitným přitom může skřípat v uších, leč s pravidly - podotýkám, že čestného a transparentního - politického boje nic nenaděláme.

Možná vás napadne, proč tedy 73% lidí podle průzkumu CVVM vidí v politice jen vyřizování osobních účtů a pouze 30% dotázaných řešení věcných problémů. To bychom se pak ale museli bavit o politické kultuře v širším rámci, coby politologickém pojmu. Na politickou kulturu má vliv tradice, historický vývoj země a jeho politického spektra, míra takzvaného partajničení, rozdělení ústavních kompetencí stejně jako schopnost sebereflexe. Bohužel žijeme v době, kdy ideologizace vítězí nad věcností, komunikace vázne a výrazná skupina politiků brání posílení prvků přímé demokracie, například referendům a volbě prezidenta všemi občany.

Zatímco s úrovní demokracie u nás to je nahnuté, političtí šíbři a intrikáni zažívají zlaté časy. Když semeleme všechno, co nás na politice a politicích dráždí, sotva můžeme skončit jinde než u konstatování, že je to komplet jedno velké svinstvo.

Přimlouval bych se za jiný přístup.

Odmysleme nám nesympatické politické aktéry, odpusťme jim, že nepůsobí jak z nedělní školy, ale chtějme po nich čisté účty i svědomí, srozumitelné programy, ochotu vést dialog, o maximální průhlednosti, včetně seriózních pomocníků ani nemluvě. Pamatujme, že politici, jejich užší týmy a strany budou vždy vypadat jen tak, jak jim to my, voliči, dovolíme.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .