Daniel Raus: Setkání s teroristou

Zjevně si dal záležet na bezpečnostních opatřeních. Pak se zjevil a věnoval nám tak půl hodiny, aby zase bezpečně zmizel. Od nás mu ovšem nic nehrozilo. Byli jsme jen obyčejní novináři.

Rozhovor s ním byl zvláštní, i když pouze opakoval všechny známé argumenty o tom, že když to nejde po dobrém, tak to musí jít po zlém. Daleko víc mě ale zaujala prazvláštní atmosféra, kterou kolem sebe šířil. Nikdy se mi ji nepovedlo vystihnout nebo popsat. Byla prostě divná.

A stejně divná je celá válka proti terorismu. Trvá oficiálně třináct let, i když například v Izraeli mají pocit, že mnohem déle. Poté, co zaútočili únosci letadel na mrakodrapy v New Yorku, Izraelci říkali: teď jenom zakoušíte věc, kterou my máme na talíři pořád. Což je třeba brát s rezervou, protože situace Blízkého východu je přece jenom specifická.

Ale jedno se zdá být zřejmé. Válka proti terorismu je taková válka neválka. Nemá jasný začátek a nebude mít jasný konec. Nemá žádná pravidla, protože zbraní teroristů je právě porušování pravidel. A nejde v ní ani tak o střet zbraní, jako spíš o střet ideologií, nebo dokonce dvou zcela odlišných postojů k lidskému bytí.

Přesně to vystihl kdysi mluvčí Talibanu na tiskové konferenci, kde odmítlo jeho hnutí vydat Usámu bin Ládina a jeho kumpány s poukazem na to, že jsou v Afghánistánu hosty, takže Korán jejich vydání zakazuje. Onen mluvčí tehdy prohlásil: Tak jako vy milujete život, tak my milujeme smrt.

Tahle věta je podle mě nejlepší vyjádření toho, co se marně snažím vystihnout. To je ten pocit, který visel ve vzduchu, když naše parta novinářů debatovala s teroristou na Západním břehu. Ona „divnost“ je vlastně láska ke smrti.

Proto se nedá válka proti terorismu vyhrát jen pomocí zbraní, i když jsou důležité. Nedá se vyhrát likvidací Usámy bin Ládina, i když i ta je důležitá. A nedá se vyhrát odříznutím teroristů od peněz, i když je to klíčové.

Poslední slovo v ní dostane život. Život, který odjakživa bojuje se smrtí. A odjakživa v tom boji nakonec vítězí.