Daniel Raus: O modré knížce

Cesty ke kýženému druhu literatury byly různé. Kdo neměl známé na veledůležitých místech, musel potupně simulovat nějakou nemoc. Když to nešlo s nemocí, dal se zavřít do blázince.

Pár šťastlivců mělo samozřejmě nějakou skutečnou vadou. Tam se nemuselo nic předstírat. Jinak ale zbytek adeptů, kterým se z nějakých důvodů nechtělo do simulace ani do blázince, byl bez milosti odveden.

Pamatuju si ten smutný okamžik, kdy jsem byl s tlupou kluků mého věku povolán na příslušné středisko. Po zjištění měr a vah a zběžném prověření našeho mužství jsme stanuli každý jednotlivě před trojicí lampasáků za stolem. Mechanicky nad námi zazněl ortel: Schopen.

Mnohem později, po dvou letech vojenské katedry během vysoké a dvou týdnech kuriózního přijímače ve Starém Hrozenkově jsem skončil u protivzdušné obrany, na místě, kde jsem určitě nechtěl být, což je ovšem na jiné vyprávění. Režim zjistil, že jsem po všech stránkách nespolehlivý, takže mi dal do papírů zákaz povýšení. To mě vůbec netrápilo. Vrásky mi dělala spíš truchlivá představa, že kdyby se něco strhlo, tak bojuju proti svobodnému světu. Byli jsme prostě na špatné straně. A ne vlastní vinou.

To všechno je dávno. Při čtení současných průzkumů, podle kterých by tři z pěti Čechů přivítali opětovné zavedení povinné vojny, se mi zdá, že časy se mění. Modrá knížka není to, co bývala. Možná lidem dokonce došlo, že současný svět je daleko méně bezpečný, než jak se jeví.

Vybavuje se mi situace z devadesátých let, kdy hrozil ruskému prezidentu Jelcinovi vojenský převrat. Pracoval jsem tehdy ve Svobodné Evropě, kde se to docela vážně řešilo. Na dopoledním editorialu zástupců všech servisů to bylo horké téma, Američané měli vážné obavy. Ale ruský zástupce povídá: Nebojte, žádný převrat nebude, armáda nemá benzín, aby dojela do Moskvy.

Převrat skutečně nebyl. Jenže, jak řečeno, časy se mění. Tak si říkám: Kolik benzínu má dneska ruská armáda? Kampak by asi dokázala dojet? Tři z pěti Čechů chtějí povinnou vojnu. A já mám pocit, že jim rozumím. I když se obdivu k modré literatuře už asi nikdy nezbavím.