Daniel Kroupa: Zemřel Roger Scruton
Zemřel Roger Scruton, filozof a přítel. A nemluvím teď jenom o svém osobním přátelství, ale o jeho vytrvalém a dlouhodobém vztahu k naší zemi, k našim lidem i k naší řeči.
Ano, naučil se mluvit česky; jen tak, i když k tomu neměl nějaký profesní důvod. To, že mu nejsme lhostejní, osvědčil zejména v době, kdy návštěva československých přátel byla spojena s rizikem policejní šikany a přinejmenším vyhoštění.
Čtěte také
Ostatně, to se také stalo v roce 1985 – byl zatčen, eskortován na hranice a zařazen na seznam nežádoucích osob. Vrátit se mohl až po sametové revoluci, toho také pak využíval poměrně často. Přednášel, diskutoval a účastnil se rozmanitých společenských akcí.
V češtině vyšla řada jeho knih, které, i když názorově vyhraněné ve smyslu konzervatismu, působí inspirativně i na lidi jiného zaměření. Jeho zájmy se zdaleka neomezovaly na filozofii či politiku; zabýval se estetikou, psal eseje o architektuře, o literatuře, polemizoval proti zákazům kouření či proti zákazům honu na lišku, napsal knihu o sexuální touze, o pití vína a psal i romány, jeden z nich o disentu. Národní divadlo inscenovalo v Kolovratském paláci jeho operu Ministr.
K tomu, jak se k nám vlastně dostal, je třeba něco předeslat. V dobách komunistické totality bylo na akademické půdě a na veřejnosti přípustné pouze marxisticko-leninské učení a jiné filozofické směry bylo možné pouze kritizovat jako nepřijatelné. Filozofové vykázaní z univerzit se scházeli a pokračovali ve své práci pouze v soukromých bytech. Koncem 70. let na podnět Julia Tomina začali tyto disidentské bytové semináře navštěvovat západní filozofové, přiváželi zakázanou literaturu, přednášeli a debatovali.
Charita, brexit a národní identita
Roger Scruton přijel jako jeden z prvních již v roce 1979 a někdy v té době jsem jej i já přivítal doma na svém bytovém semináři. Filozofové, které jsem vyslechl před ním, byli spíše levicového zaměření, které mi nebylo moc blízké: nejprve Charles Taylor, po něm Steven Lukes s přednáškou na téma marxismus a morálka.
Když jsem se dozvěděl, že nás konečně navštíví myslitel pravicového zaměření, velmi jsem se těšil a vzkázal jsem, že si přeji přednášku o základních pojmech konzervativního myšlení.
Přišel Roger Scruton, a když se usadil do křesla, ohlásil téma, kterým nás poněkud zaskočil: charity and privilege. Pro pána, co to má společného s konzervatismem, ptali jsme se. Je třeba vědět, že charita, tedy křesťanská pomoc trpícím a chudým, tehdy byla (a do jisté míry stále je) terčem kritiky levicových intelektuálů jako projev pokrytectví, kterým člověk pomůže pouze jednotlivci, a tím mu oproti druhým poskytuje výsadu a zároveň uklidňuje své špatné svědomí, provinilé tím, že udržuje při životě nespravedlivý kapitalistický systém.
Právě na obhajobě charity proti těmto námitkám Roger postavil svůj výklad konzervatismu. Ukázal, že v charitě jde o pomoc konkrétnímu člověku v konkrétní situaci a v souladu s jeho skutečnými potřebami a že to je mnohem hodnotnější činnost než rozvíjet utopické vize idealizované společnosti, které se zabývají pouze abstraktními představami o lidských bytostech, a proto pokusy o jejich uskutečnění vždycky skončily jako tyranie vůči reálným lidem.
Konzervatismus, který zastával Roger Scruton, tedy nespočíval na nějakých ideologických principech, ale na určitém postoji a smyslu pro realitu. Nešlo o žádné staromilství, které nechápe moderní svět. Byl sice úzce spojený s britskými poměry a tradicemi, a proto také bez dalšího nepřenosný do jiných podmínek, ale právě proto chápal, že jinde musí vypadat jinak.
Například když zdůrazňoval potřebu uchovávat národní identitu, neměl na mysli etnické pojetí národa, které je obvyklé ve střední Evropě, ale anglosaské pojetí politického národa. V mnoha ohledech proto konzervatismus Rogera Scrutona neodpovídal výkladům z politologických učebnic. Jeho boj proti hypermarketům, které ničí drobné podnikání a využívání místních zdrojů, by se jistě zamlouval mnohým environmentalistům.
Naproti tomu někteří rychlokvašení konzervativci by asi sotva pochopili, že Roger Scruton za jednoho z velikánů tohoto zaměření považoval Georga Wilhelma Hegela. A co teprve kdyby zjistili, že si velmi považoval Václava Havla pro jeho postoje, ale i pro konzervativní motivy v jeho myšlení. Snad jedině jeho euroskepticismus by je potěšil, i když ani ten ne docela. Na našem posledním setkání v listopadu 2019 nevypadal dobře. Měl za sebou chemoterapii a seděl na vozíku.
Obdržel pamětní medaili od předsedy Senátu PČR a já jsem se jej jako brexitáře pokusil trochu popíchnout. Sdělil jsem mu svou obavu, že až Spojené království opustí Evropskou unii v domnění, že unikne před socialismem, nastanou hospodářské těžkosti, které přivedou k moci socialistické labouristy a ti bez EU budou mít volnou ruku, aby konečně uskutečnili své utopické sny. Roger mi řekl, že doufá, že se to nestane, a dodal: odchod České republiky z EU nemá smysl, protože by ji oslabil, ale Británii naopak posílí. Inu, kdo ví. Trochu jsem si dělal naději, že se můj přítel uzdraví a že to pak probereme důkladněji.
Nestalo se. Roger Scruton zemřel 12. ledna 2020 ve věku 75 let. Čest jeho památce.
Autor je filozof a pedagog
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
