Jan Fingerland: Roger Scruton, muž, který ležel v žaludku
Jen málokdy jsem se setkal s takovou nenávistí vůči nějakému filosofovi, jaká byla namířená proti Rogeru Scrutonovi. On sám byl s tímto výsledkem velmi spokojen.
Scruton byl vůbec mužem paradoxů. Jen málokdo by hádal, že tento konzervativec hovořící vytříbeným akcentem pochází z chudých poměrů, a dokonce rodiny se silnou labouristickou tradicí. Byl to komerčně úspěšný autor filosofických děl, který se celý život dostával do střetů s akademickým prostředím. A v neposlední řadě, byl to autor teoretických knih, který se opakovaně dostával do kontaktu i konfliktu s mocí, britskou i československou.
V západním myšlení posledního je pár „konzervativních filosofů“, ale většinou se jedná spíše o filosofy, kteří dospěli ke „konzervativním“ závěrům, nestarali se o politickou praxi. Často se jednalo Středoevropany nebo Francouze, vlastně lidi čelící převažující liberální a levicové převaze. Scruton se naopak snažil navazovat na domácí tradice a nahromaděnou zkušenost. Tedy popsat a vysvětlit, co z ní stojí za to uchovat a rozvíjet, spíše než odstranit a nahradit.
Osamělý běžec
Například i v česky vydaném Smyslu konzervatismu se snažil zachytit své politické krédo, které ho ovšem nevzdalovalo jen levicově orientovanému akademickému prostředí, ale i od mnoha ostatních konzervativců. Buď nevěřili, že zkušenosti, zvyklosti nebo vztahy mezi institucemi lze doopravdy zachytit, anebo sami vyznávali nějaký tržní, dravý, modernizační směr, a v tradicích a zvyklostech neviděli zásadní hodnotu.
Scruton byl do značné míry osamělý běžec. Stal se tedy sice například poradkyní Margaret Thatcherové, ačkoli její konzervatismus byl tomu jeho dost vzdálený, a totéž platí i dnes, kdy konzervativní strana v čele s Borisem Johnsonem kráčí vítězně anglickou krajinou, ale rovněž ve jménu trochu jiného politického přesvědčení.
Sám tvrdil, že se rozhodl stát konzervatismem jako levicový student v bouřící Paříži roku 1968. Když zjistil, že jeho francouzští kolegové obhajují převracení automobilů nicneříkající marxisticky znějící hatmatilkou, uvědomil si, že vlastně stojí na jiné straně než oni.
Byl filosofem, který považoval za součást svého úkolu opustit jeskyni. Zajímaly ho nejen otázky krásy, zejména v oblasti architektury a hudby, ale psal i o koních, opravách motocyklu, a publikoval také úspěšnou knihu o sexualitě. Tedy o tom, proč je tělesná touha důležitou a vznešenou součástí života jednotlivce i společnosti.
Ven z jeskyně
Zájem o reálný život ho neustále vysílal do kontaktu s politikou. To se týče nejen jeho odvážných výprav za železnou oponu, včetně Československa, ale i jeho role veřejného intelektuála doma v Británii.
V 70. letech založil konzervativní studijní skupinu, do níž docházela i ještě nepříliš známá poslankyně Thatcherová, později se zapojil do boje za zachování různých architektonických památek, nebo zvyklostí, jako je hon na lišku. Pořídil si vlastní statek, na němž hospodařil způsobem, který považoval za prospěšný pro krajinu – ale jak dodávají jeho kritici, s finanční podporou tabákových koncernů.
Vidět ho bylo i v posledních letech, kdy se zasazoval o brexit, s tím, že jen suverénní stát může dlouhodobě uchovat svou demokracii. K údivu některých svých příznivců se poněkud pošetile vyjadřoval i k řadě dalších věcí, příkladem může být jeho ne zcela podložená kritika příběhů o Harry Potterovi.
Scruton ve zpolitizovaném univerzitním prostředí dosáhl zvláštní pocty. Sám jsem byl před více než dvaceti lety svědkem toho, že Roger Scruton byl jediný „pravicový“ myslitel, kterého levicoví studenti i vyučující uznávali. Nesouhlasili s ním, neměli ho rádi, ale respekt měl. Toho od dob autorů, jako byl Michael Oakeshott, nikdo nedosáhl, a možná jen tak nedosáhne.
Před inkvizicí
Od 90. let se však něco změnilo, a vůči Scrutonovi v některých kruzích vyrostla skutečná nenávist, možná právě proto, že nebylo možné ho tak snadno odmávnout. Jednou z jeho posledních knih byl sžíravý portrét posvátných myslitelů Nové levice. Tato zloba se zhmotnila do známé aféry, kterou rozpoutal zástupce šéfredaktora levicového týdeníku New Statesman.
Čtěte také
Z rozhovoru se Scrutonem zmíněný novinář z kontextu vytrhal věty, aby vytvořil dojem, že Scruton je rasista, na což konzervativní (!) vláda reagovala tím, že filosofa bez dalších dotazů zbavila čestného postu v komisi pro architekturu. Novinář v reakci na to uveřejnil svou fotografii, kde si na znamení triumfu nad údajným rasistou a homofobem Scrutenem připíjí šampaňským. Ještě ten večer jí zase z webu stáhnul.
New Statesman se pak musel omluvit, uveřejnit celý přepis rozhovoru, a po několikaměsíčním váhání byl Scrutonovi vrácen i neplacený post, respektive spolupředsednictví s jeho nástupcem. Ale jak jsem sám s překvapením zjistil, v okruhu mých levicovějších přátel a známých, kteří nikdy nic od Scrutona nečetli, vystupuje tento bojovník za demokracii stále jako „fašista“, natolik beznadějný, že ani nemá právo vyslovit pár slov na svou obhajobu.
Právě ideologizace, inkviziční a indoktrinační atmosféra v britském a obecně západním intelektuálním prostředí Scrutona velmi zaměstnávaly. Ovšem skutečnost, že s ním někdo nesouhlasí, nebo na něj útočí, ho však z míry nevyváděla. Celý život za něco bojoval, rád provokoval, a nenávist oponentů považoval na nevyhnutelnou cenu své životní mise.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
