Daniel Kroupa: Tajemství Vánoc a Velikonoc
Vánoce, podobně jako Velikonoce se u nás staly v převážné míře lidovými zvyky spíše než tím, čím bývaly a měly být: duchovní obnovou člověka. K té je totiž potřeba víry, naděje a lásky, což jsou hodnoty, kterých se dnes nedostává.
Čtěte také
Víra, o níž se mluví v Bibli, je osobním a živým vztahem k tomu, jemuž vděčíme za svou lidskou existenci, do jehož moci se můžeme odevzdat a na kterého se můžeme spolehnout. V evangeliích je předpokladem víry změna smýšlení a přijetí radostné zvěsti o spáse, o záchraně a o osvobození člověka z otroctví následků naší ztráty bezprostředního vztahu ke zdroji našeho lidství a následků skutků, které z ní vyplývají.
Taková víra uzdravuje a hory přenáší. Je přístupná prostému pastýři, rybáři i učenému vzdělanci. Ten ovšem o víře přemýšlí, ptá se na její předpoklady, rozvíjí o víře své teorie a nauky. Stane-li se, že se časem vytratí jeho živá víra, poučky se vyprázdní a ztratí svůj původní smysl. Samy o sobě neobstojí v konfrontaci s jinými teoriemi a ve světle vědeckého poznání se stanou směšnými. Zdá se mi, že něco takového postihlo Západní civilizaci, a tak se těžiště křesťanství přesunulo na jiné kontinenty.
Snažme se očekávat i neočekávané
S úpadkem víry se vytrácí i naděje. Důvěra, že můžeme něco dobrého očekávat od budoucnosti, i když to tak právě nevypadá. Naděje se vztahuje nikoli k té budoucnosti, kterou jsme si ochočili ve svých představách, ale v tu, která naše plány boří a mění.
Čtěte také
Právě ona nás staví do situací, v nichž nám nepomůže chovat se tak, jak jsme zvyklí a jak se chovají ostatní, ale ve kterých musíme jednat pouze a výlučně sami za sebe. V takových situacích obstojíme jedině tehdy, pokud s nadějí dokážeme očekávat i nečekané.
Bez víry a naděje nedokážeme pochopit, že náš život je nezaslouženým darem; darem někoho, kdo nás miluje takové, jací jsme a že tento dar máme věnovat druhým. Kdo si chce život zachovat jenom sám pro sebe, ztratí život i sebe, ale ten, kdo jej z lásky vydá pro druhé, získá obojí. To říká poselství evangelia.
Bůh se sám vydává pro druhé
Boha nikdo nikdy neviděl. Známku jeho existence snad můžeme zachytit, když prožijeme nebo uděláme něco opravdu smysluplného. Křesťané však věří, že skrze Ježíše Krista nám Bůh o sobě sdělil to podstatné, a to si připomínají ve Vánočním a Velikonočním tajemství.
Čtěte také
O Vánocích hledíme na bezmocné a chudé dítě narozené ve chlévě, o Velikonocích na bezmocného člověka popraveného potupně na kříži. Moudří Řekové a zkušení Římané nad takovou představou Ježíšova božství dlouho kroutili hlavou, než pochopili, co vlastně znamená a co přináší lidem. Tak Bůh miloval svět, že vydal svého jednorozeného syna, aby svou smrtí vykoupil lidstvo. Bůh svůj řád nenastoluje silou a mocí, ale tím, že se sám vydává pro druhé.
Filosofové si již pár staletí před těmito událostmi kladli otázku Boží existence, předkládali důkazy, které jiní popírali. Avšak Ježíšův příběh nám klade jinou otázku: přijímáš nebo nepřijímáš, že jeho oběť z lásky pro druhé je tím nejvyšším, co člověk pro člověka může učinit a že to má smysl i když to vypadá jako absolutní porážka? Odpovědět na ni bez změny smýšlení a celého života asi nejde, samotný rozum na to nestačí. Snad proto se tomu říká tajemství, bez kterého jsou Vánoce a Velikonoce jenom lidovým zvykem.
Autor je filozof a pedagog
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
