Daniel Kroupa: Dobro, zlo a politika
Nedávno jsem slyšel výklad jistého znalce politických teorií, který opakovaně zdůrazňoval, jak je nesprávné posuzovat politické strany jako dobré či zlé.
Daniel Kroupa: Šermování slovy neoliberalismus a neomarxismus
7. červen 2019
I slova mají své příběhy. Někdy tragické, někdy komické. Přemýšlím o tom, kam zařadit výrazy, na které v poslední době narážím stále častěji: neoliberalismus a neomarxismus.
Z původně neutrálního označení ekonomických či sociálních teorií se stala zaříkávadla, jimiž lze zatratit každého, na kom ulpí. Jak se to jen stalo?
Neoliberalismem se v 80. letech souhrnně nazývaly ekonomické směry, které se kriticky stavěly k monetárním či fiskálním zásahům vlád do ekonomiky s cílem zabránit hospodářské recesi a inflaci. Neoliberálové obhajovali schopnost trhu vypořádat se s výkyvy hospodářství i bez zásahů vlády, podporovali privatizaci, volnou soutěž, nízké daně a svobodné podnikání bez zbytečné byrokratické zátěže.
Velká chvíle neoliberalismu přišla se zhroucením komunistického systému, které mimo jiné prakticky prokázalo, že centrálně řízené hospodářství s podniky ve státních rukou je méně efektivní, než hospodářství tržní. Politici v bývalých komunistických zemích, kteří transformaci hospodářství uskutečňovali, se ale mnohdy zaklínali neoliberálními teoriemi, aniž je dostatečně znali.
Jak by také mohli, vždyť díla klasiků jako byli Mises, Hayek, Friedman byla v komunistickém Československu téměř nedostupná na akademické půdě. Příznivci i odpůrci neoliberalismu tak sdíleli o něm často pokřivené představy, zejména že se jedná o sobecký individualismus, nelidsky lhostejný k lidem v sociální nouzi.
Tragikomický žánr příběhů
Takový obraz neoliberalismu se ovšem hodil odpůrcům tržního hospodářství vůbec a každou chybu v hospodářské politice, každou stagnaci či pokles hospodářského růstu házeli na jeho hlavu. Z nevinné nadávky se posléze v období hospodářské krize kolem roku 2009 v ústech levicových politiků stalo ono zaklínadlo.
Daniel Kroupa: Ideje, z kterých vznikají státy
Také cítíte smutek, když sledujete, jak se zajímavé myšlenky častým opakováním v nevhodných souvislostech stávají otřepanými frázemi, které namísto aby podněcovaly otázky, jen udržují mluvčí v bezmyšlenkovitosti?
Podobný příběh, ovšem z opačné strany postihl slovo „neomarxismus“. V 90. letech neznamenal o mnoho více než označení rozmanitých sociálně vědných teorií ovlivněných marxismem, které se snažily překonat jeho zjevné nedostatky.
Neomarxisté obvykle nepřijímají jednostranný vztah mezi ekonomickou základnou a duchovní nadstavbou, jak jej pojímal Karel Marx, ale studují jejich vzájemné působení a ovlivňování.
Vůdčí myslitele frankfurtské školy to přivedlo k rehabilitaci relativní autonomie politiky a k pojetí politiky jako komunikativního jednání, které nelze redukovat na účelovou racionalitu výrobních procesů. Studium těchto i mnohých dalších myšlenek neomarxismu a jejich kritické posouzení může být přínosné i pro zcela zásadní odpůrce veškerého marxismu.
Zdá se však, že naši bojovníci na levé i pravé straně politického spektra mají pocit, že studovat díla svých protivníků nemusí. Bez zbytečné zátěže vědomostí se jim s těmito slovy šermuje snadněji. Žánr příběhů, které vytvářejí, je ale tragikomický.
Autor je publicista
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
