Daniel Kroupa: Poslanecké platy
Když chce někdo naštvat voliče, začne o poslaneckých platech. To já opravdu nechci.
A proto nebudu mluvit o tom, jak jsou odměny členů parlamentu nestoudně vysoké, jak mnozí poslanci neplní své povinnosti a nikdo na ně nemůže, ani o tom, že si někteří z parlamentu dělají cestovní kancelář a jezdí na politické výlety do exotických destinací.
Kumulace politických funkcí je nemravná a měla by být zakázána, tvrdí Daniel Kroupa
V podzimních komunálních volbách kandiduje i 127 zákonodárců. Někteří z nich tvrdí, že z poslanecké lavice toho pro svou obec dokáží udělat víc, nešidí ale naopak jeden z úřadů? A neměli by pracovat pro blaho všech?
Hněv, který takové řeči vyvolávají, je zbytečný a hlavně překáží střízlivému uvažování o vážných věcech. A otázka, za co vlastně poslanci berou peníze, takovou vážnou věcí je, protože se dotýká povahy naší zastupitelské demokracie a politické činnosti vůbec.
U nás, ale i v zahraničí se vychází z předpokladu, že poslanecký plat je odměna za práci a že ten, kdo má vyšší funkci, má té práce víc a zaslouží tedy vyšší odměnu. Parlamentní funkce jsou proto spojeny s koeficienty, kterými se násobí i tak dosti velký plat, takže někteří si domů přinesou jeho dvojnásobek. Znamená to však, že odvedli dvojnásobnou práci než ostatní? Sotva.
Na hlouposti není čas
Vždyť „to navíc“, co dělají je, že se účastní jednání o přípravě projednávaných bodů a pak na schůzích udělují slovo. Nikdy jsem nepochopil, v čem by tato činnost měla být náročnější, než příprava důležitého pozměňovacího návrhu k zákonu, kterou se mezi tím zabývá řadový poslanec. Mluvím o jednom z těch pilných členů parlamentu, na nichž chod této instituce stojí a které je nespravedlivé házet do jednoho pytle s politickými lenochy a vyžírky.
Jindřich Šídlo: Kolik peněz si zaslouží poslanci. A kolik si dají
Další meta českého parlamentarismu byla zdolána, ve Sněmovně, v oficiálním projevu, zazněl oblíbený lidový výraz, z nějž lze citovat pouze první a poslední písmeno Z a D a který označuje, řekněme, nepříliš čestného člověka.
Zkrátka, politická činnost či práce spojená s parlamentní funkcí není o nic větší ani důležitější než práce řadového poslance, když třeba jedná s lobbisty či s voliči. A jsou-li nějaké rozdíly, nejsou měřitelné. Můžeme za těchto okolností nějak ospravedlnit odlišné odměňování poslanců?
Za patnáct let svého působení v politice jsem nepřišel na to, jak. A protože mi ani odborníci neposkytli teoretické zdůvodnění, nezbylo jiného, než o věci přemýšlet sám a utvořit si vlastní názor.
Vyšel jsem z toho, že osoby zvolené do poslaneckých či senátorských funkcí obdrželi všichni stejný mandát, aby při rozhodování jednali v souladu s tím, co výslovně či nevýslovně svým voličům slíbili. To cizí slovo pochází z latiny, kde manu datum znamená rukou dané a míní se pověření.
Všichni členové parlamentu mají tedy stejné pověření a měli by tedy dostávat stejné finanční prostředky tak, aby jej chudí i bohatí mohli v zájmu svých voličů splnit. Tedy žádnou odměnu za práci.
Když jsem před lety zpracoval a předložil v Senátu návrh zákona, kterým se všem členům parlamentu přiděloval stejný plat, odmítli se tím kolegové vůbec zabývat. Na hlouposti prý nemají čas. Tak nevím.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
