Daniel Kroupa: Neredefinujme definované
Týden před Vánocemi proběhla tiskem zpráva, že vláda schválila redefinici znásilnění. Nově má být za znásilnění považován také nekonsenzuální pohlavní styk, zvyšují se trestní sazby pro pachatele a pro oběti mladší 12 let se zavádí takzvané „znásilnění z podstaty“.
Doufám, že formulace v trestním zákoně budou natolik přesné, aby soudům umožnily jasné rozlišení viníků od nevinných. Přísnější trestání takových skutků považuji za správné a přál bych si, aby úprava zákona byla doplněna politikou, která by vedla k důslednějšímu postihování sexuálních zločinů a účinnější péči o jejich oběti.
Čtěte také
Senátní nepřijetí Istanbulské smlouvy, která sleduje podobné cíle, vládě nijak nebrání v tom, aby požadovaná opatření provedla i bez ní.
Tím, co mě ale v této souvislosti znepokojuje, není věcný obsah těchto reforem, ale poněkud lehkovážné zacházení s pojmem „redefinice“. Na první pohled se může zdát, že se neděje nic zvláštního, když podle své potřeby nově definujeme pojmy „násilí“, „pohlaví“, „manželství“ a další, aby odpovídaly modernímu životu.
Neuvědomujeme si však, že při tom můžeme uskutečnit podstatnou a potenciálně nebezpečnou změnu vztahu člověka ke skutečnosti. Možná, že tato změna se někomu jeví jako žádoucí, i pak by ji ale měl uskutečnit vědomě a s domyšlením důsledků, k nimž vede.
Čtěte také
Definovat totiž lze dvojím způsobem: pokorně, nebo nepokorně. Ten první usiluje o co nejpřesnější postižení skutečnosti a slouží k tomu, abychom věděli, o čem mluvíme, a abychom si navzájem lépe rozuměli. Druhý způsob vychází z domněnky, že skutečnost je sociálním konstruktem a můžeme ji změnou jazyka utvářet podle našich představ o lepším světě.
Nelze popřít, že společenské instituce i další věci, o kterých se domníváme, že jsou dané jednou provždy, z velké části jsou dílem kultury, lidské tvořivosti a konvence a že je můžeme měnit. Jsou ale také dílem zkušeností, které se kumulovaly po tisíciletí a kondenzovaly ve zvycích, obyčejích a tradicích, o které se opírají etické a právní normy.
Přestaneme si rozumět
Ani náš jazyk není pouhou libovolnou konvencí, ale ve svých pravidlech, výrazech, obratech, metaforách a příbězích zrcadlí cosi, co jej přesahuje. Zkrátka, z faktu, že my lidé skrze jazyk rozumíme skutečnosti, neplyne, že skutečnost, včetně té sociální, je jenom dílem jazyka a konvence.
Čtěte také
Chceme-li tedy v zákoně postihnout něco nového, neměli bychom jít cestou redefinice něčeho, co je již dostatečně přesně definováno, ale přidat prostě další paragraf, v němž rovněž přesně budeme definovat to, co je potřeba.
Násilí ať zůstane užitím síly. Týrání, k němuž dochází prostředky psychického, sociálního či ekonomického nátlaku, které považujeme za stejně zavrženíhodné jako násilí, můžeme přece trestat stejně přísně. A totéž platí o znásilnění a zneužívání.
Kdybychom v občanském zákoně definovali svazky mezi lidmi, bez ohledu na to, zda jsou to svazky mezi různými pohlavími nebo stejnými tak, aby jim zaručovaly stejná práva a povinnosti a neusilovali o redefinici manželství, mohli jsme si ušetřit zbytečné spory. Výraz „manželství“ ať každý užívá tak, jak je zvyklý.
Jazyk se časem proměňuje. Budeme-li ho však měnit svévolnými politickými zásahy podle představ toho, kdo je momentálně u moci, přestaneme si rozumět.
Autor je filozof a pedagog
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
