Čtvrt století po česko-německé deklaraci

Polovina 90. let už není doba žádných velkých líbánek mezi Českem a jeho západními partnery, přičemž Německo byl zvlášť specifický případ. Oproti roku 1990 to byl jednoznačně kontrast. Když se Václav Havel hned na začátku roku 1990 vydal na svou první zahraniční cestu do Berlína a Mnichova, byla to cesta plná veselé euforie bývalých disidentů, kteří se za pochodu učili politice a s klasickými návštěvami na nejvyšší úrovni to mělo málo společného.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Jiří Gruša a Česko-německá deklarace

Ještě v průběhu roku 1990 se Havlovi dařilo kormidlovat československou diplomacii směrem k symbolickým návštěvám, o kterých se soudilo, že dokážou zahladit rány minulosti. V případě reciproční návštěvy německého prezidenta Richarda von Weizsäckera 15. března 1990 se mu to podařilo, v Praze tehdy oba prezidenti pronesli významné projevy, ve kterých kriticky zhodnotili minulost a zároveň ukázali cestu do budoucnosti. Totéž se úplně nepodařilo při výročí Mnichova v září 1990, kdy chtěl Václav Havel do Prahy pozvat společně Margaret Thatcherovou a Francoise Mitteranda. Přijeli ale už v půlce září a každý zvlášť.

Česko – německá atmosféra se změnila především poté, co se do hry vložilo jak Sudetoněmecké krajanské sdružení (tedy jak se u nás hezky česky říkalo „Landsmanšaft“), tak čeští komunisté a republikáni. Obě nejvyšší patra německé i československé a později české politiky se ocitla tak trochu ve dvojím ohni – bylo žádoucí stabilizovat a posílit vztahy mezi Českem a Německem, z čehož měl plynout prospěch oběma stranám.

Čeští extremisté a sociální demokraté

Česká republika měla zájem integrovat se co nejrychleji do západoevropských struktur, především do NATO a Evropské unie, a k tomu vedla cesta hlavně přes dorozumění s největším sousedem. Ale i Německo mělo zájem na stabilní střední Evropě, jejíž důležitou součástí Česko bylo.

Čtěte také

Příběhy lidí v pohraničí se liší mírou bolesti. Česko-německé vztahy jsou neuzavřené, míní historik Cidlina

Cesta k deklaraci nakonec vedla skrz kompromis na obou stranách – do její přípravy nakonec nezasáhly ani sudetoněmecké kruhy, ani čeští extremisté, takže přestože byla parlamenty obou zemí ratifikována, její přijetí nebylo na obou stranách bez problémů. Není bez zajímavosti, že zatímco pravice včetně pozdějšího pilného národovce Václava Klause byla poměrně jednoznačně pro, v parlamentu kromě politického extrému nad deklarací váhali i mnozí sociální demokraté, a nakonec pro ni ruku nezvedli ani dva budoucí premiéři za ČSSD – Vladimír Špidla a Bohuslav Sobotka.

V pořadu Archiv Plus si tedy připomeneme pár historických projevů a výroků, jednu malou dobovou anketu na téma česko-německých vztahů i poněkud „pouliční atmosféru“, která podpis deklarace před 25 lety provázela.