ČST vysílala socialistický fungující svět. Ve skutečnosti nefungovalo nic, popisuje televizní historik

„Zaměstnanci Československé televize se museli postavit k tomu, jak budou nadále hovořit o srpnové okupaci 1968. Byla to jedna z otázek, která jim byla pokládána v rámci prověrek, respektive čistek. Byl to zlom i proto, že do té doby mohli vysílat bez cenzury. Na rozdíl od roku 1953, kdy televize začala vysílat a kdy zaměstnanci nemuseli být členy komunistické strany, v 70. letech to byla nezbytnost,“ popisuje televizní historik Daniel Růžička.

V té době už byl televizor takřka v každé domácnosti, od roku 1975 bylo zavedeno barevné vysílání na obou programech ČST. Komunisté si byli dobře vědomi, že díky popularitě televize mohou efektivně a politicky „vychovávat občany“. Klíčové bylo sdělit, co si mají myslet.

Oficiální deklarovanou modlou socialistické země byli pracující. Především dělníci, rolníci a pak pracující inteligence. Floskule, které se týkaly práva na práci, světa bez vykořisťování, se staly základním materiálem vysílání.

Funkcionář vyřešil každý problém

Děly se i nepravosti, „ale byly to problémy, které vznikly selháním jedince. Systém byl v pořádku,“ vysvětluje Růžička. „Dělník, pracující si neodpočinul ani večer, protože další dělníci se na obrazovkách objevovali neustále i v různých seriálech.“  

Čtěte také

Československá televize. Jak parta nadšenců vypustila do éteru zázrak

„Například Okres na severu měl 13 dílů a byl to příspěvek k 16. sjezdu KSČ. Hlavní postavou byl funkcionář, který uměl vyřešit každý problém. Platilo, že takzvaný moudrý funkcionář to vždy zařídí.“

Dělnické problémy na obrazovce pak byly považovány za „konstruktivní kritiku“, protože socialismus přece lidem přinášel velké výhody, drobná selhání pak byla pouze selháním jednotlivce.

Zcela specifickou kategorií byly zábavné pořady typu Všichni se ptají, komu to hrají. A hrálo se stavbařům, silničářům, horníkům atd. I z tehdejší zábavy dodnes ční ideologické zadání.

Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy, jestli v éře socialistického Československa doopravdy patřila televizní obrazovka pracujícím, Růžička odpovídá: „Nepatřila, přestože to proklamovala. Rozpor byl v tom, že režim předkládal televiznímu divákovi fikci, ale systém, který měl fungovat, ve skutečnosti nefungoval. Režim chtěl poslušné obyvatele, respektive poslušné diváky i občany. Proto na všech programech přednášel ideální politickou strategii“.

Celý pořad Ivany Chmel Denčevové si poslechněte v audiozáznamu.