ČR a a RB

Zasedat v Radě bezpečnosti je především prestižní otázkou. A v tomto ohledu jsme už jisté prestiže dosáhli, neboť Česká republika byla nestálým členem Rady už za presidenta Václava Havla v letech 1994 - 1995. To na rozdíl od Chorvatska, které ještě tuto funkci nezastávalo. Kromě prestiže umožňuje účast v Radě širší a hlubší informovanost o dění ve světě. A to se samozřejmě hodí kdykoli, tedy i v příštích dvou letech. Jak připomíná Karel Kovanda, který nás jako český velvyslanec během našeho prvního členství v Radě bezpečnosti zastupoval, mohou nestálí členové i ovlivnit postoje Rady v zákulisních jednáních. "To se děje. Ne často, ale dost často, aby to nebyla výjimka," citovala jeho slova Mladá fronta Dnes.

Stalo se, že jsme si byli velmi jisti naším vítězstvím nad Chorvatskem. Ostatně zpočátku nás v naší jistotě všichni utvrzovali i v cizině. V červenci náš velvyslanec při OSN Martin Palouš tvrdil že máme celkem slušnou šanci uspět. "V této fázi máme tolik podpory ostatních členských zemí OSN, že nás to opravňuje ke střízlivému optimismu," uvedl doslova. Přeloženo do normálního jazyka to znamená, že naši zástupci o vítězství české kandidatury nepochybovali. Téhož názoru byl ještě včera ráno před hlasováním na Valném shromáždění i Martin Povejšil politický ředitel ministerstva zahraničních věcí. Na dotaz Českého rozhlasu odpověděl, že naše optimistické šance "se opírají o poměrně dlouhou a intenzívní kampaň, která předchází volbě a na základě vyhodnocení té kampaně si děláme určitý rámcový obrázek o tom, jak si stojíme. My těsně před tou volbou jsme docházeli k závěru, že máme nad Chorvatskem sice mírnou, ale zcela zřetelnou převahu." Zdá se, že naši diplomaté mají špatný odhad a špatné výchozí informace či informátory. To je ovšem ostuda, zvláště když uvážíme, že v zahraničí dokázali naše šance uspět odhadnout mnohem přesněji. Tedy moc naděje nám nedávali.

Nestálé členy Rady volí tajně dnes už 192 států OSN. Ke zvolení je třeba dvoutřetinové většiny. My jsme v prvém kole dostali o čtyři hlasy méně než Chorvatsko, čekali jsme ovšem o třicet víc. V druhém kole to bylo pro nás ještě horší. A tak jsme to vzdali. Není to defétistické, nakonec to může být rozumné, neboť jsme vlastně naše hlasy postoupili spřátelenému Chorvatsku, což se nám někdy může jako protislužba vrátit. A opět: není tragédií, že jsme neuspěli a vzdali kandidaturu, ale je trapné, že naši odborníci nedokázali odhadnout počty našich příznivců.

Jak bývá v Česku zvykem, okamžitě se začaly hledat důvody, proč jsme neuspěli. Podle některých Čína, která má vliv na řadu rozvojových zemí, si nás v Radě bezpečnosti nepřeje. A také jsme prý mnoha vládami vnímáni jako země, která se příliš zasazuje o dodržování lidských práv ve světě. Některými příznivci Klause je zpochybňován dopad jeho vystoupení o oteplování planety a vzestupu hladin oceánů na přímořské a ostrovní státy.

Jeden důvod našeho neúspěchu zatím ještě připomenut nebyl. Když předešlá vláda sociální demokracie začala lobovat za naši kandidaturu do Rady bezpečnosti, byli to právě občanští demokraté, kteří tuto snahu zpochybňovali. Tehdy argumentovali, že by se tříštily síly mezi souběžným členstvím v Radě a předsednictvím v Evropské unii. Inu, v Radě bezpečnosti už nebudeme a předsednictví EU máme jisté. Je ovšem třeba sebekriticky prodiskutovat, co naše reprezentace udělala špatně, aby předsednictví EU nebyla taková ostuda. Ona by totiž byla horší než to, co se stalo včera.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .