Co skutečně trápí české zdravotnictví

4. červen 2008

Třicet, šedesát, devadesát - to nejsou míry nějaké modelky, ale čísla vyjadřující největší problém českého zdravotnictví. Řeč je o poplatcích, které se od začátku roku platí za vyšetření u lékaře, za položku na receptu, za pobyt v nemocnici a za návštěvu pohotovosti. Právě o nich se vede nejvášnivější veřejná diskuse, o jejich zachování rozhodoval Ústavní soud a kvůli nim se pře koalice.

Přitom vybírání poplatků zatím normálně funguje, takže by mu nemusela být věnována taková pozornost. Problém je v tom, že je to z pohledu voličů populární téma, proto se ho politici jen tak nechtějí vzdát. Samozřejmě lze diskutovat o tom, kde by měly končit peníze vybrané na poplatcích. Rovněž je sporné, kdo by měl být od poplatků případně osvobozen a jakým způsobem by výdaje na poplatky mohly být určitým skupinám občanů kompenzovány. Po pár měsících se nelze úplně seriózně ohánět čísly o tom, jaké úspory poplatky přinesly. Řada lidí se například nejrůznějšími léky předzásobila ještě v době, kdy poplatky zavedeny nebyly, proto do ordinací a lékáren nezamířila.

Přesto nelze popřít, že placení za návštěvu u lékaře nebo za položku na receptu přimělo celou řadu lidí přehodnotit dosavadní přístup k čerpání zdravotní péče. Do ordinací už nemíří s drobným nachlazením a paralen si kupují radši bez receptu. V této souvislosti bude zajímavé s delším časovým odstupem vyhodnotit, zda takto ušetřené prostředky jsou skutečně věnovány na zkvalitnění léčby lidí, kteří trpí nějakou vážnou nemocí. Na to si však ještě pár měsíců budeme muset počkat.

Do té doby by politici mohli přesunout energii věnovanou poplatkům na daleko podstatnější věci týkající se reformy zdravotnictví. V této souvislosti je dobré zopakovat, že není zadarmo. Naopak do něj ročně plynou miliardy korun. A klíčové je, jak se s těmito prostředky nakládá. To se netýká jen pacientů, ale především zdravotních pojišťoven, nejrůznějších zařízení včetně nemocnic, a podobně. S trochou zjednodušení se dá říci, že kdyby nakonec došlo ke zrušení všech poplatků, nebo k jejich výrazné redukci, fungování celého systému by se to dotklo výrazně méně, než kdyby se podařilo zabránit neefektivnímu hospodaření na straně poskytovatelů zdravotní péče.

Například fakultní nemocnice se jako příspěvkové organizace složitě řídí a jen obtížně se motivují k lepšímu hospodaření. Proto by bylo prospěšné změnit jejich organizaci a zaručit lepší zacházení s penězi. Diskutabilní však je, jakým způsobem? Podobně sporná je případná privatizace zdravotních pojišťoven. V obou případech lze počínání ministra Julínka vnímat z naprosto protichůdných pozic. Buďto jako skutečnou snahu přispět k lepšímu hospodaření těchto nemocnic a pojišťoven, nebo jako první krok směřující k jejich prodeji a k případnému rozpadu důležité zdravotnické sítě.

Rozptýlit takovéto pochybnosti by měly především pádné argumenty z úst ministra Julínka. Problém je v tom, že o důležitých reformních krocích zatím nepřesvědčil ani koaliční partnery. Navíc s blížícími se krajskými volbami se od něj mohou postupně odklonit i občanští demokraté. Není určitě náhodou, že lídři krajských kandidátek za ODS příliš nestojí o to, aby byli s Julínkovými návrhy nějak spojováni. Lidovci zase kritizují ministra zdravotnictví, že zásadní změny s nimi příliš nekonzultuje. Proto Julínkovi nevěří a chtějí, aby pozastavil přeměnu fakultních nemocnic do doby, než koalice dohodne zákon o univerzitních nemocnicích v něž by se měly ty fakultní přeměnit. Tato atmosféra může pomoci sociálnímu demokratu Davidu Rathovi prosadit novelu příslušného zákona, která by znemožnila transformaci zmiňovaných nemocnic. Což by byl podstatně silnější zásah do Julínkovy reformy, než jsou snahy o změnu poplatků.

Za tuto reálnou hrozbu si Julínek může částečně sám. Pokud má působit hodnověrně, měly by být připravované změny dostatečně průhledné a srozumitelné. Proto by měl dodržet slib a co nejdříve dodat koaličním partnerům paragrafované znění příslušných zákonů, které mají reformu zdravotnictví po právní stránce zaštítit. Bylo by to rozumnější řešení, než snaha protlačit některé kroky tak říkajíc silou, nebo nechat reformu zdravotnictví na půl cesty. To znamená ve stavu, kdy starý systém je částečně zbouraný, ale nový není zdaleka vybudovaný. Pokud by k tomu došlo, mohlo by to pacienty poškodit výrazně více než poplatky ve výši třiceti, šedesáti případně devadesáti korun.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

autor: Petr Hartman
Spustit audio