Co se dovídám od studentů

Všímám si především jejich nedůvěry k autoritě. Jsou stále ve střehu. Vězí za tím strach, aby jimi nebylo manipulováno. Občas mi připomenou divoká zvířata, která se brání domestikaci. Tedy kleci. Asi s tím mají nedobrou zkušenost, která je jiná, než byla zkušenost mé generace. Když zapátrám tím směrem, dovídám se, že mnozí se vůbec nesetkali s někým, kdo by jim posloužil jako pozitivní identifikační vzor (s výjimkou předškolního dětství). Jedna dívka mi např. prozradila, že nezná osobně nikoho, komu by doopravdy o něco šlo. Jinými slovy: někoho věrohodného. Mnozí přiznávají, že se u nich doma nikdy nemluvilo o něčem podstatném, o světě, o životě.

Všichni urputně reklamují právo na vlastní názor. Já jim přitakávám. Jakmile ale poznamenám, že by ten názor měl být také zdůvodněný, vyvolám u mnohých ten původní strach z manipulace. Mají jistě pravdu: starost o ohrožené vlastní Já, o sebezáchovu, je přednější než zvídavý zájem o okolní svět. Protože si ale nejsou jisti svou vlastní autonomií, nejsou dostatečně vybaveni pro dialog, protože ten se pro ně stává ohrožením. Racionálně zdůvodněný argument vnímají jako nátlak, jako přesilovku. Někteří se brání útokem, začnou "dělat ramena". - Mám neodbytný pocit, že jsem u pramene. Pokusím se to vysvětlit.

Nejsem sám, kdo nelibě vnímá bídu našeho veřejného diskurzu. Ty neduživé pokusy o debatu na různá témata, politická i nepolitická. Tu nepodnětnost, ba impotenci nejsledovanějších médií, to nevěrohodné kličkování, mlžení a předstíranou sebejistotu reprezentantů našich politických elit. Jinými slovy: atomizaci naší společnosti. - Je-li naším sdíleným handicapem pochybnost o vlastní autonomii, třeba i skrývaná a kašírovaná, není divu.

Na mých studentech se neblaze podepsala vnitřní nejistota jejich rodičů, proto s nimi o důležitých věcech raději nemluvili. Také vnitřní nejistota jejich kantorů, proto s nimi o důležitých věcech raději také nemluvili.- Nejviditelněji to odnesla výuka dějepisu. Střední škola ji často dýchavičně dotáhla k 2. světové válce. Nejpozoruhodnější věci, které se dovídám, se týkají této oblasti. Jistý inteligentní mládenec mi např. sdělil: "Papež (míněn je Pius XII.) žehnal praporům jednotek SS." - Zkoprněl jsem, ale stačil se zeptat: "Člověče, kde jste to vzal?" - Prý to někde četl.

Společenské vědy včetně ekonomie znají pojem, zvaný anglicky "path-dependency". Path je cesta, dependency je závislost. To znamená, že přítomný stav je určen i cestou, jakou se k němu dospělo. To ale znamená, že neznalost cesty zakládá nerozumění přítomnému stavu, tedy i neschopnost se v něm orientovat. To platí ostatně nejen o společnosti, ale i o individuálním životě. - Jak se orientovat při zoufalém nedostatku informací, když přitom musíme vynakládat spoustu energie na obhajobu ohroženého vlastního Já?

Sám u sebe to mám jednoduché: prostě s těmi mladými lidmi mluvit, riskovat a nenechat se odradit jejich nedostatečnou základní důvěrou. Téma, o němž tu mluvím, by se však mělo stát starostí i těch, jejichž vliv je důsažnější než ten můj. Třeba politiků. Tam to zatím neočekávám. Tedy aspoň žurnalistů, kteří se pasují na tvůrce veřejného mínění, dokonce na hlídací psy demokracie.