Co se to dnes děje s lidovci?

Nesdílím většinový návyk dívat se na ni s despektem. Řadu lidí, Josefem Luxem počínaje, jsem tam poznal osobně. Znáte-li někoho blíž, nepodlehnete mediální sugesci, která mu nasazuje psí hlavu. Nejsem lidovec, ale vítám, když lidovci spustí pokřik, chystá-li nějaká legislativní nepravost, ať už jde o eutanazii, potraty nebo zacházení s lidskými embryi. Jsem ostatně učitelem etiky, byť jen lékařské. Zkrátka: můj vztah k této rozporuplné straně je vlídně kritický. Podobný vztah mám i k Zeleným a rád bych ho měl i k ODS a ČSSD, i když tam mám s tou vlídností potíže.

Chápu, že ve straně hlásící se ke křesťanství bude vždycky napětí mezi zbožností a politickým realismem. Že její selský smysl pro tradici nenajde odezvu v liberálním prostředí velkoměst. Chápu i to, že její špičkoví činitelé udělali za posledních 15 let skvělou kariéru, jejíchž vymožeností se nemíní vzdát a nejsou nakloněni generační směně (což platí i o jiných stranách). Ale zaráží mě, že to, co si lidovci nevyřešili mezi sebou, nechali tak nekontrolovaně vyhřeznout v době pro stranu i pro stát nejméně vhodné.

Obdobnou politickou nezralost lze chápat u Zelených. Je to strana příliš mladá. Na vnitřní konsolidaci neměla čas. Proto ji ponechávám stranou. Lidovci mají za sebou stoletou historii s peripetiemi, které přímo vybízejí k zamyšlení: ČSL za 1. republiky, po válce, v "Únoru" a po něm (kdy se ti nejlepší ocitli v kriminále či v exilu a ti nejhorší byli dosazeni do čela); lidovci v osmašedesátém, za normalizace, po Listopadu... - Toť 1000 + 1 důvod uvažovat o smyslu křesťanské strany, o jejím postavení a strategii v české společnosti, o způsobu komunikace s veřejností atd. To se tam ale neděje. K zanedbání tolik potřebné sebereflexe je třeba jisté netečnosti.

Ta není vlastní jen lidovcům, ale našemu politickému prostředí vůbec. Žádná politická strana nedává znát, že by měla upřímnou starost o těžkosti světa, Evropy, o situaci naší společnosti v tomto kontextu, o civilizační trendy a jimi nastolené problémy a jejich řešení. Naše politické strany jsou vlastně nudné. Jsou to "líné firmy". Co je oživuje, to je jejich vzájemná rivalita, rozhádanost uvnitř (plus sem tam nějaký skandál) a zákulisní soupeření jejich klientel. - Říkám-li "politické strany", míním jejich vedení a aparáty. "Verchušky", jak se říkávalo "pa-russki". Jejich členské základny vnímám jako pasivní stafáž, kompars. Neboli "křoví".

Myslím, že tomuto stylu politiky podlehli i lidovci. I u nich převážila starost o sebezáchovu strany nad péčí o její společenskou užitečnost. Přitom mají oproti ostatním handicap navíc (v tom se podobají Zeleným). Nemají šanci opřít se o významné klientely, ani zahrát na populistickou strunu. Nadto chtějí být křesťanskou stranou v prostředí, jemuž je křesťanství cizí. A mediálně nezajímavé. Jako kdyby si uložili zvláště náročného bobříka. Dokonce "proti větru", neboť evropský trend je opačný. V řadě zemí křesťanské strany buď nevznikly, nebo se přizpůsobily a staly se obecně středopravými (jako v Německu, v Rakousku), anebo zanikly (např. v Holandsku, v Itálii).

Lidovce také tíží téma, které se podobá kvadratuře kruhu a jmenuje se "Jiří Čunek". Myslím, že limity současného předsedy znám. Přesto vidím v systematické "protičunkovské" kampani mediální výtvor. Vždyť nikdo neví přesně, co ten člověk spáchal. Známý úlet tzv. "justiční mafie" s ním souvisí jen druhotně. Přesto se podařilo Čunka ne-li odstřelit, tedy nadlouho zostudit. Jeho boj o sebeospravedlnění přijala strana zprvu za svůj. Nyní cítí, jak jí svazuje ruce, a neví, co s předsedou, který není k potyčkám na nejvyšším politicko-mediálním zápasišti náležitě vybaven. - Kromě toho vedou lidovci svůj spor o profil strany, o její identitu, který je současně bojem o existenci, o setrvání na politické scéně. Mnozí z nich jej vnímají jako marketingový problém. Přitom by mělo jít o odpověď na otázku, jak být zde a nyní křesťanskou stranou.

Být křesťanskou stranou v zemi jako ta naše je iniciativou v podstatě disidentskou, ne-li heroickou. Taková strana nemůže být politickým křídlem určité církve. Musí být ekumenická, a přitom otevřená i těm, kdo se s žádnou církví a její věroukou neztotožňují. I tak by to byla strana menšinová. Někteří lidovci to tuší, ale neumějí se domluvit. Nevědí, co je dialog (stejně jako jiní). Stejně jako jiní se nesnaží svá vnitřní pnutí pojmenovat, zato si je malicherně personifikují. Je to jako rivalita mezi sparťany a slávisty. Prý Kalouskovi lidé proti Svobodovým, dnes pro změnu proti Čunkovým. - Nevím, zda ti pánové mají každý svou vizi, politickou filozofii, strategický plán. Možná že ano, že o tom kuloárově debatují se svými věrnými. Vnitrostranická rozprava o tom se nevede. Soudržnost strany klesá a její přitažlivost navenek též. Prý to strana ví a chce se vzchopit. Ještě letos. Kéž se jí to podaří. Škodolibost kibiců není na místě. Tendence k štěpení jsou znát i u Zelených a v ODS. Vydat se do hubených let s roztříštěnou politickou scénou, to bych své vlasti nepřál.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .